Tloušťka knihy a počet stránek: Je libo rozsáhlé, nebo tenké?

Způsoby, jakými si lidé vybírají knihy, mohou být různé. Někdo dává na doporučení svých přátel, jiní sází na svou intuici jen podle názvu či obálky, další si pročtou anotaci. Ať už je způsob výběru nové knihy jakýkoliv, obvykle se jedná o velmi zkratkovitý počin – z malého množství informací si vybíráme, s jakou knihou budeme trávit hodiny našeho času. Někdy tedy může být klíčové, zda je daná kniha tlustá bichle nebo kratičká novelka.

Jak důležitá je tloušťka knihy?

Vybíráte si někdy knihy podle toho, kolik mají stránek? Rozumím lidem, kteří se obávají těžkých knih. Když jim nesednou, může se z toho stát nekonečná nuda a z literárního díla se tak může stát zarážka ke dveřím neb podložka pod rozviklanou nohu stolu. Já jsem třeba čtenář, který knihu neodloží, i když ho vyloženě nebaví. Když už ji mám v ruce, zkrátka ji musím dočíst a k další se nepohnu, proto si u silných knih dávám mnohem větší pozor.

Stejné je to při psaní. Čtenáře intuitivně odrazují delší texty, nejsou-li navíc členěné do kratších kapitol, ačkoli se mohou o leccos ošidit. Tlusté knihy nenabízejí jen delší zážitek, ale zpravidla také podrobnější svět s kouzelnými detaily, které vás mohou vtáhnout do nové reality a nepustit.

Kouzlo tlustých knih

Pamatuju si, kdy jsem díky doporučení začal číst Egypťana Sinuheta, což je celkem velká bichle, která musí zákonitě vtáhnout každého, koho jen trochu zajímá starověky Egypt. S touhle knihou jsem strávil dlouhé měsíce – nejsem žádný rychločtenář – ale dodnes si pamatuji svoji lítost, když jsem se blížil ke konci. Dobře napsané knihy o spoustě stránek mají jednu velikou nevýhodu – jednou skončí.

Možná mě přeadne vítězoslavný pocit, že jsem se tím vším prokousal, zároveň si ale člověk navykne na to, že kromě reálného světa s ním paralelně poletuje i svět další, který ho obohacuje a s kterým se mnohem hůře rozloučí. Aneb jak se říká, zvyk je železná košile.

Kouzlo tenkých knih

Na druhé straně tu máme tenké knihy, jež se čtou lehce a mají obvykle údernější myšlenky a jednodušší děj. I tak to ovšem neznamená, že nejsou hluboké, ba naopak. Spoustu těch nejfilozofičtějších děl autoři vtěsnali do pár stránek, vzpomeňme třeba na Malého prince.

Zvláště lidé, kteří zrovna nečtou moc rádi, ale musí si například vybírat tituly z maturitního kánonu, raději sáhnou po něčem kratičkém s domněním, že to rychle odbudou a shrnou vše pár větami, jenže opak někdy bývá pravdou. Právě kratičké básnické sbírky nebo dramata v sobě často skrývají složitá poselství. Já si takhle vytáhl lyrické drama Racek od Čechova a trochu si sypal popel na hlavu. Při povinné četbě, kterou vlastně číst nechceme, je i pár stránek moc.

Zlatá střední cesta

Možná, že výběr knihy dle počtu stránek může něco nasvědčovat také o naší povaze. Možná, že naše vztahy, důvěra či pohledy na svět se dělí na to, kolik času chceme jedné knize věnovat, zda trávíme čas raději delší dobu na jednom místě nebo chceme poznat co nejvíce míst za krátkou dobu. 

Ovšem jedna věc platí vždycky – rozsah nic nesvědčí o kvalitě. Můžeme popsat stohy papírů, ale vesměs neříct nic, stejně jako když někteří politici mluví hodiny u pultíků. A jindy nám stačí jedna věta, která může měnit pohled na svět. Stejně jako délka knihy našeho života není podstatná, není-li v ní radost ze samotného čtení.

Jako ve všem se pak vyplatí zlatá střední cesta. Abych si užil literární harmonii, střídám krátké a dlouhé knihy a lehké a těžké žánry. Každý správný čtenář pak jistě zná relativitu času, kdy na počtu stran vlastně vůbec nesejde. Krásná díla se čtou rychle, ať jsou jakkoliv obézní, a i nejtenčí dílo bez myšlenky se může vláčet jako stáří.