Spousta lidí nepřijímá svou odpovědnost za své činy, protože se domnívá, že tím za ně přizná vinu. Vina a odpovědnost jsou termíny, které se mnohým mohou zdát totožné, ale nejsou. Žijeme ve společnosti, která ráda hledá viníky za cokoliv, vždycky za to někdo může. To je pravda. Zaměřujeme se na to, co je podle nás chybné, a ještě navíc pliveme jedy nebo je sami polykáme.
O vině a odpovědnosti
Můj oblíbený spisovatel Richard Bach napsal, že nejlepší způsob, jak se vyhnout odpovědnosti, je říci: "Mam odpovědnost." Pravdou je, že všichni jsme odpovědní za naše životy a za to, jak s nimi naložíme. Nikdo tuhle sonátu za nás nezahraje. Přistupovat tedy odpovědně k tomu, co se nám v životě přihodilo, je jakýmsi prvním krokem k tomu, jak mít svůj život pod kontrolou. Potíž je v tom, když si pleteme odpovědnost s vinou.
Vinu můžeme svalovat na ostatní, že mohou za to, jak se cítíme, nebo ji můžeme svalovat sami na sebe, jak jsme neschopní, a v neposlední řadě můžeme vinit obecně život či nějakou neurčitou sílu, která nám pořád hází klacky pod nohy. Ano, všechno má nějakou příčinu, ale skutečně má cenu pídit se po vinících více než po řešení?
Chci tím říct, že naší odpovědností je řešit to, co nám vadí. Mnozí lidé se zaseknou právě v místě, kdy věří, že za jejich problémy může někdo další, protože si řeknou, že když nejsou vinní, nemohou s tím nic dělat. Vtip je v tom, že ať se nám stane cokoliv –a byť to třeba není naše vina – to, jak s danou situací naložíme, už je zkrátka jenom na nás.
Když se stane něco špatného
Když se v životě zaměřujeme na špatné věci a truchlíme pro ně, vztekáme se, cítíme opovržení, zklamání... nakonec nás nikdy nezachrání to, že někoho obviníme, i když to budeme my sami. Vina vyklíčí jen v další hněv. Řešení se tedy nachází v odpovědnosti.
Velký rozdíl mezi vinou a odpovědností spočívá v časovém horizontu. Vina se pojí s něčím negativním, co se stalo v minulosti. Podle Wikipedie je vina odpovědnost člověka za ublížení, hřích, trestný čin nebo jiné porušení práva. Ovšem to neznamená, že odpovědnost je zároveň vina. Odpovědnost souvisí s tím, jak na danou situaci reagujeme, jak k ní přistupujeme.
Na světě není člověk, který by nikdy nezažil bolest nebo se nestal obětí. Mohl nás někdo okrást, někdo nám ublížil, někdo nepřišel na naši narozeninovou oslavu, čímž nás zklamal... ale jediné vysvobození se nenachází v tom, že zaujmeme postoj oběti, ale že se rozhodneme být odpovědní za všechno, co se nám kdy stalo. Jistě, to, že se vám dějí bolestivé věci, neznamená, že jste si je vždycky způsobili sami, ale vzít za ně odpovědnost znamená, že to, jak k nim přistupujeme, nás nemusí neustále činit nešťastnými.
Věci si k sobě přitahujeme
Kahlil Gibran ve svém básnické díle Prorok v kapitole o zločinu hovoří o tom, že vinen není vždy pouze samotný viník. Hovoří o tom, že objektivní vinu lze posoudit teprve ve chvíli, kdy dokážeme vidět do duše oběti i celé společnosti, která mimo jiné nese také své podíly. Může to znít jako ospravedlňování zločinů, jde však o to, že bolesti se v životě jen tak někdo nevyhne, a možná že tu bolest je proto, aby nás naučila, jak se s ní máme vyrovnávat.
Co když k nám všechny ty věci, události nebo lidé přišli z toho důvodu, že jsme si je nějakým způsobem přivolali? Zní to možná moc fantasmagoricky, ale uvědomte si, které události v životě vás nejvíce naučily a posílily. A proč? Nebylo to v tom, že se stala daná událost – ta přeci "za všechno může" – ale posílil vás zejména přístup vaší mysli, kdy jste se sami s danou záležitostí vyrovnali, a přesto se dokázali cítit vyrovnaně.
Nikdo z nás neuteče před překážkami. Pokud se však budeme stavět do role jejich obětí, nepřijmeme za ně odpovědnost a nenaložíme s nimi. Budou před námi neustále. To možná zní tak, že na vině jsme vždycky jen my sami, ovšem je rozdíl mezi tím, kde je příčina, a tím, jak z dané situace vybruslíme – a to je vždy efektivnější zaměření, než ukazovat a trestat, což v konečném důsledku způsobuje jen další frustraci. Vina není něco, co si s sebou chcete nést po celý život, ale odpovědnost vám předává moc nad vaším životem.
Nikdo není odpovědný za naše emoce
Když nás někdo podvede, zradí, zklame či bude jednat způsobem, který si podle nás zaslouží vinu, jistě to na nás bude mít nějaký dopad. Viníme druhého z toho, že jsme smutní, trpíme, že kvůli němu nikomu nevěříme nebo že nás to zkrátka bolí, ale to všechno pramení také z našich voleb. My si vybíráme, komu věříme, koho zveme do našich životů a koho obviňujeme za naše emoce. A pokud nás daný člověk přepadl, on to za nás také nevyřeší. Faktem je, že jediný, kdo dokáže ovládat naše emoce, jsme pokaždé jen my sami.
Místo, abychom se zaměřovali na to, jak se cítíme a co s tím děláme, vrháme stín viny a mylně se domníváme, že tím uvalujeme druhým také odpovědnost za řešení těchto problémů. Když vám někdo záměrně ublíží, málokdy ovšem danou situaci vyřeší právě osoba, která ublížení způsobila. Člověk si všechno nakonec sám přehrává v hlavě a někdy prozře a pochopí, v čem je opravdu problém. Smést šrámy z duše dokážeme jen my, a nestane se to tím, že do nich budeme přisypávat sůl.
Až když přijmeme odpovědnost za všechno dobré i zlé, co se v našem životě událo, získáme skutečně moc nad svými emocemi. Dokud se bude odpovědnost za řešení našich životů přehazovat jako horký brambor všude kolem, abychom získali pozornost (ať už ostatních nebo naší sebelítostivé mysli) obětního beránka, situace se nevyřeší. A cítíme-li vinu my sami, ještě to neznamená, že ji nemůžeme přeměnit na odpovědnost postavit se k řešení čelem.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
