Co je hybná síla přírody a vesmíru? Existuje Bůh?

Pravidelně před spaním mě přepadá pocit divení se. Divení se všemu, co je kolem mě. Kam jsem se to dostal a jak to všechno vlastně funguje. Už předsokratovští filozofové se nespokojili s tím, že žijeme na krunýři želvy nebo že bouřky ovládá Tór s mýtickým kladivem a se svým vozem taženým nebeskými koňmi. Když tyhle mýty kdysi nějací Homér či Hésiodos zapsali, navodila se nová situace, neboť o čem lze číst, o tom lze diskutovat, a zejména pochybovat. Xenofanés pak vyslovil názor, že lidé si vytvořili bohy k obrazu svému. Je pravda, že existence Boha či bohů je zkrátka jen něco, na co přijdeme ve chvíli, kdy nás přepadne onen tíživý pocit divení se?

Když si lehnu do trávy

V letních dnech si rád jen tak lehám do trávy. Jediný, kdo se tomu asi v širém okolí nediví, je pes. Je to vlastně asi v naprosté rovnováze s tím, že já zase nechápu všechny ty obavy ostatních, že je země hrbolatá, že v ní leze hmyz, že chytnu klíště, proč si nevezmu deku, ať se namažu opalovacím krémem, ať nedostanu úpal, že mě štípne vosa – že zkrátka nemá účel se jen tak válet v trávě. Pro zvířata je naopak tohle všechno naprosto přirozené, takže je to nějaký zvířecí pud? Nebo moje snaha sblížit se s přírodou? Cítit, že jsem možná součástí něčeho většího, než jsou všechny ty všední problémy o opalovacích krémech? A samozřejmě, že se pak z logiky věci spálím, ale na tom nesejde.

Když se zanořím do stínu nějakého přívětivě šumivého stromu, vidím, jak se jeho zelená koruna dotýká nebes. A zase je tu onen pocit nechápavosti, kdy si říkám, že příroda má v sobě tak tajemný a nepochopitelně nedosažitelný řád, který v sobě nese prvky inteligence. Mrak, jehož kapky prší na semena nových rostlin, které seberou vláhu, vyklíčí a vykvetou. A za tím mrakem daleké hvězdy. 

U hvězd se vždycky zastavím, ty jsou nejpodivnější, a právě ty mě vždycky přesvědčí o tom, že příroda tu není jen tak ledabyle, ale že má v sobě hybnou sílu, kterou ji buď něco inteligentního darovalo, případně onen loutkář ještě stále tahá za nitky.

Zavřu oči a pokračuji dále a pod očními víčky se míhají světelné tečky a čáry, vytvářejí obrazce vycházející z mé představivosti. Připadám si jako Thales Milétský, jeden z prvních filozofů, který se snažil z pozorování přírodních procesů poznat svět. Tihle první přírodní předsokratovští filozofové se zajímali o pralátku, zdroj či prapůvod přírody. 

Co je hybná síla přírody

První "podivovači" se oprostili od náboženských mýtů, přesto Thales pravil, že vše je plné bohů. Protože vše kolem nás je příroda, která je prostoupena určitou božskou silou, jež jí dovoluje se neustále proměňovat – můžeme jí říkat život, duše, energie, kouzlo, věda... ať si onu hybnou sílu pojmenujeme jakkoli, cítíme jí všude kolem sebe. Alespoň tehdy, když nespěcháme a jen tak si lehneme do trávy.

Přírodní filozofové měli spoustu teorií, podle Thalese je prapůvod života ve vodě, podle Anaxiména to byl zase vzduch nebo mlha a podle Anaximandra něco zcela neurčitého (celý náš svět se odehrává v bezmeznu, v něčem neurčitém, co nazval tehdy Apeironem).  

Ať je hybná síla přírody neurčité cokoliv, je to něco, co určuje řád či chaos vesmíru.

Jenže pak vyvstává další otázka. Jak se mohla tahle pralátka přeměnit a stát se něčím jiným? Když ležím v trávě, vidím, jak je všechno v neustálém pohybu, v neustálé přeměně. Možná že jediná statická věc v našem životě je paradoxně přeměna. Děje se neustále. My sami přijímáme nové a nové myšlenky, měníme se dokolečka jak psychicky, tak fyzicky.

 

Kde se vzal přírodní řád

 

Dokážete si představit, že něco vznikne z ničeho? Já tedy ne, a nemyslili si to ani Eleaté z jižní Itálie, kteří přišli po těch tzv. přírodních filozofech. Přesto ani dnes nikdo nedokáže spolehlivě vysvětlit, kde se vzal život, hybná síla vesmíru, která je všude kolem nás. Vznikl z kamene? Slučováním látek? Jen tak z vody či vzduchu? Z trávy se dívám na větve stromů, na plandavé lístky, na vlaštovku, co vylétá z hnízda a při tom všem mám vzrůstající pocit divení se.

Lidé z Elejské školy přišli s myšlenkou, že tahle hybná síla, onen nevysvětlitelný přírodní řád, už tu je odjakživa, protože nic nemůže vzniknout z ničeho a nic se nemůže jen tak přeměnit v něco jiného. Stejně jako Parmenidés vnímám přírodu všemi smysly, ale nedokážu ji pochopit rozumem. Pokud to, co cítím, vidím, hmatám, chutnám a slyším nelze rozumně vysvětlit, není možné, že to je všechno lež? 

Třeba je naše smyslové vnímání falešné a nic z toho kolem nás není – je to pouze v nás. 

A v ten okamžik leža stále pod tím potenciálně neexistujícím stromem, se svět začíná rozpadat. Rozum na něj zkrátka nestačí a všechno, co beru za samozřejmost, by možná vůbec nemělo existovat. "Proč není prostě nic?" ptám se.

 

Nic není

Ať už nám naše smysly ukazují svět nebo pouhou iluzi světa, faktem je, že i tato iluze je funkční. Pořád tu něco je, protože není možné, aby nebylo nic, byť by to něco neurčitého, co je všude, byla jen idea. Existence minimálně snu je nevyvratitelná, neboť jej prožíváme a cítíme.

Dotýkám se trávy svými prsty – těmi, které se kdysi vyvinuly určitým řádem, když jsem byl ještě embryo – a cítím jejich chlad. Dochází mi, že je jedno, zda je to skutečné nebo ne, protože to vnímám svým subjektivním pohledem. Tohle je můj svět, který mi něco dovolilo prožívat.

Zhruba v roce 500 před naším letopočtem se vyvinul z embrya také Hérakleitos, který mi pomohl ukončit divení se ohledně přírody, hybné síly či Boha. Tvrdil, že Bůh je všechno, co existuje. Tato existence se projevuje právě neustále se měnící přírodou, jež k nám hovoří smyslovými protiklady. Necítil bych chlad trávy, které se dotýkám, kdybych nepocítil horko slunce.

 

Existuje Bůh?

Určitě, jen je možná jiný, než o jakém nám vyprávěli. Možná se prostě nezabývá všemi těmi lidskými problémy, společenskými pohádkami, sociálními oblastmi a vším, co jsme si jako lidé vytvořili. Protože vrátím-li se na samý začátek ke Xenofanovi, připomenu, že lidé si vytvořili Boha k obrazu svému.

Zatímco my řešíme délku selfie tyče, celebritu z reklamy, flek na košili nebo poslaneckou sněmovnu, Bůh se projevuje tím, že nám tohle umožňuje. Síla, jež prostupuje celým vesmírem, jedním celkem všemi svými částmi, aby mohla promlouvat skrze smysly své učení o chladu a horku, které se neustále mění. 

Mohli bychom projít filozofskou historii do nejmenších detailů a pídit se, zda je za tím vším nějaký záměr, vyšší smysl, zda lze mít skutečně jistotu... ale to už se onen mrak na obloze mračí, spouští svoje kapky, já se zvedám z trávy a se psem se jdeme schovat zpátky pod střechu běžných sociálních problémů, do světa opalovacích krémů a zbytečných dek.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.