Českou literaturu ve své literární rubrice příliš často nezmiňuji a je to jednoduše proto, že jsem ještě nenarazil na českou knihu, která by ve mně rezonovala dlouhé dny a k jejímž myšlenkám bych se vracel během svého života opakovaně. Věřte, že jako absolvent českého jazyka a literatury už jsem něco z té naší kotliny přečetl (ač to byla převážně všemi známá klasika a hromada poezie), kdybych měl však z celé té hromady vybrat jednoho autora, který může s nesnesitelnou lehkostí konkurovat světu, byl by to právě Milan Kundera.
Něco málo o Milanu Kunderovi
Sám Kundera je někdy označovaný spíše za francouzského autora, ale kořeny má české. Narodil se na apríla v roce 1929 v Brně, studoval na tamějším gymnáziu, později také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy či na scénáristiku na FAMU. Do Francie emigroval roku 1975, kde žije dodnes a francouzsky také píše. V devětasedmdesátém byl zbaven československého občanství a do Sametové revoluce bylo jeho dílo zcela zakázáno.
Jeho tvorba přecházela od socialistického realismu k intimní lyrice, schematismu až po dramatickou tvorbu, nejvíce se ovšem proslavil jako prozaik především svým románem Žert. Patří mezi nejpřekládanější spisovatele na světě a byl také nominován na Nobelovu cenu za literaturu.
Nesnesitelná lehkost bytí
Převyprávět děj Nesnesitelné lehkosti bytí by nejspíš bylo zcela zbytečné. Mohu prozradit v obecné rovině, že jde o příběh o vztazích i odcizení v době Pražského jara, ale během čtení vám dojde, že příběh zde není zdaleka to nejdůležitější. Kundera pracuje precizně s filozofickými úvahami, jazykem i kompozicí celého díla. Po pár řádcích zjistíte, že tohle je skutečně něco jiného – v tom nejlepším slova smyslu – a že pročítáte slova psaná tak osobitě, dokud uznale nepokývete, že mu z českých autorů jen málokdo šlape na paty.
Věřím tomu, že ta nejpovedenější díla překonají bariéru času. V Nesnesitelné lehkosti bytí nenajdete jen zrcadlo komunistického režimu, které skvěle reflektuje všechny tehdejší manýry a nepochopitelné životní osudy intelektuálů, kteří museli kvůli postavení bojovat s vlastním svědomím, čímž dokáže tahle kniha skvěle oponovat všem, co ještě stále říkají, že za minulého režimu bylo líp. Lidský život se proplétá mezi nejbizarnějšími ideologiemi, člověk v nich plave a vybírá si to, o čem se domnívá, že je nejlepší, ale jelikož je život konečný, nikdy nezjistí, zda by byla jiná cesta lepší.
Kunderova univerzálnost, která přečkala onu tíhu času, o níž jsem hovořil, se však neskrývá v popisu dějin kolem normalizace, nýbrž v tom, jak se lidská dušička vznáší v chaosu vytvořeném samotnou společností.
Přes veškerou bezbrannost, kterou zažívají čtyři ústřední postavy, jde nakonec o hledání své vlastní identity pomocí vztahů, ať už to jsou nezávazné sexuální úlety; nezničitelná, avšak svazující věrnost; dokazování síly a slabosti v domácnosti; snaha nalézt rovnováhu či záměrnou nerovnováhu, která zrazuje společensky nastolený kýč... Tyto vztahy se však neodrážejí pouze v milostné rovině, ale také v profesní, mezi nimiž člověk hledá určité životní poslání, aby nakonec možná zjistil, že žádné poslání nemá. Jindy jde o obyčejné upřímné vztahy mezi člověkem a zvířetem – poslední stránky v tomto ohledu tak silně gradují, že jsem musel co dělat, abych se nerozbrečel v MHD.
"Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání."
Je vlastně snadné najít si v Nesnesitelné lehkosti bytí téma, do něhož se ponoříte, neboť je to dílo mnoha rovin, opravdu promyšlených charakterů a životních otázek. Kdo na sobě drží tíhu vztahu? Jaké je naše společenské poslání? Které vztahy jsou ty nejdůležitější? Jak moc náš život ovlivňují náhody, kýč, ideologie, politický názor, fyzická přitažlivost? Mezi těmihle řádky v mnoha rovinách se zkrátka odehrává život a já se jen klaním svému literárnímu vzoru. Dnešním článkem bych vám tedy Kunderu upřímně doporučil a věřím, že je nezaměnitelným pokladem v jakékoli knihomolské poličce.
