Krása jako vstupenka kamkoliv

Že prý krása není důležitá? Ale kdepak. Přečetl jsem mnoho úvah k tématu krásy, ale pořád se s nimi nějak nemohu ztotožnit. Tu se píše o tom, že pravá krása je skrytá uvnitř, tady zase o tom, že být krásný neznamená být chytrý (ano, ale souběžnost neznamená implikaci), jinde zase o tom, že naše duše se projevuje také do našeho celkového vzhledu, což podle mě také není zcela platné. Jak to s tou krásou vlastně je?

Je krása přeceňovaná?

Co se týká společenského postavení, krása se stává samozřejmě významným faktorem předurčující úspěch. Není to o povrchnosti, ale o prosté přirozenosti. Všemožné studie, které se zabývají krásou, končí závěrem, že krásní lidé mají zkrátka přednost. To může být jeden z důvodů, proč dominuje krása nejen na stránkách časopisů, ale také na sociálních sítích. A nedá to zase tak velkou námahu, pokud se umíme fotit. To vše je nicméně sociální konstrukce reality a nějaká naše sebeprezentace, která se od reality liší.

Realita je totiž plná ošklivých věcí, nepovedených fotek, falešných úsměvů, naaranžovaných pozlátek a manipulací s obrazem. Většina z nás věří hlavně tomu, co vidí, ale přiznejme si, že naše oči nám zkrátka lžou. První dojem může nakonec skrývat někde v podkroví Obraz Doriana Graye.

Kdybychom byly chodící duše, asi by všechno mohlo být mnohem hnusnější, něco třeba krásnější, ale bohudík (či bohužel) nevidíme abstrakce na první dobrou. Nevidíme kladné ani negativní vlastnosti, ale to, co v nás vzbuzuje zájem se o tyto vlastnosti zajímat, je právě krása. Prvotní dojem a to, co mnozí nazývají povrchností, je jednoduše vstupenkou do duše druhých. U fungujících vztahů pak tedy platí to, že krása (nebo zkrátka prvotní sympatie) je vstupenka, kdežto charakterové vlastnosti jsou permanentkou. Pár zajímavých faktů:

• Všichni dáváme přirozeně přednost krásnému před něčím jiným.
• Všichni máme různé názory ohledně toho, co je krásné.
• Dáváme přednost, byť podvědomě, podobnému typu lidí.
• Krása vypovídá o tom, jak se staráte o své tělo, a tedy i o tom, jaké máte odhodlání, vůli, vkus nebo přístup ke zdraví. 

 

Krása jako podmínka ke štěstí

Znám lidi, kteří mají opravdu hluboký vnitřní svět naplněný úžasnými myšlenkami a představivostí, ale tento svět neumí zabalit do hezkého obalu s mašličkou. Připomíná mi to moji oblíbenou pasáž z Malého prince, kdy na Astronomickém kongresu nechají vědce mluvit teprve poté, co si oblékne slušivý frak. Je nás hodně těch, kteří bychom chtěli něco říct, ale náš hlas nemá takovou váhu, protože není podán na stříbrném podnose. Jednoduše jsme ještě nenašli ten svůj frak, který by nám slušel a je to možná proto, že se snažíme hledat fraky, co sluší hlavně ostatním.

V tomto odstavci se nabízí sdělit, že krása není podmínkou ke štěstí, ale to bych vám asi lhal. Ve skutečnosti je důležité, jakými věcmi a lidmi se obklopujeme, a ještě důležitější je, o jakých věcech přemýšlíme. Stáváme se tím, o čem přemýšlíme a velkým nešvarem je, že přemýšlíme hlavně o svých chybách. Snažme se, jak chceme, vždycky se někomu líbit nebudeme, ale jsem i toho názoru, že se také vždycky někomu líbit budeme.

Náš svět je směs nejrůznějších standardů. Zářným příkladem je, že většina z nás se cítí být přitahována zejména ke stejnému typu etnika. Věřím, že nás na druhých přitahuje to, čeho si ceníme sami na sobě, případně to, co bychom rádi u sebe našli. A lidé, kterými se obklopujeme, jsou nakonec naši učitelé, kteří nás ovlivňují. Bereme si část vlastností každého z nich, všelijak profiltrovanou. A vtipné je, že naše hledání k nám přitáhne přesně ty lidi, které potřebujeme k tomu, abychom poznali, co je opravdu krásné.

Jak objevit krásu

Není nic snadnějšího než odsoudit ošklivost. Nejraději to děláme sami na sobě. Snižujeme si sebevědomí, utvrzujeme se v našich nedokonalostech, schováváme se, nechceme být odsouzeni, uraženi nebo slyšet posměšky. Můžeme si i říkat, že nikdy opravdu krásní nebudeme. Já nevím jak vy, ale když se dívám na ty perfektní fotografie, většinou to ve mně vzbuzuje jen vztek a začnu se porovnávat, protože přeci také chci mít vstupenku kamkoliv. Nikdo nemá rád, když není zvaný, byť někam vlastně jít nechce.

Objevovat krásu v sobě je opravdu složité. Ani všechny ty modelky a modelové, co jsou obtěžkáni miliony lajků, ji nemusejí naleznout, protože mnozí z nich jen využívají nástroj k získání pozornosti druhých, utvrzují se ve svých pochybnostech, stanou se závislými, při čemž nakonec stejně musí najít krásu ve své vlastní psychice, aby byli opravdu spokojení. A připadá-li vám navzdory takové perspektivě, že krásným lidem nesaháte ani po kotníky, mohu říct jediné – nejste v tom sami, ale neznamená to, že to tak je. 

 

Nezapomeňte také, že spousta krásy závisí také na penězích. Kdyby všechny ty celebrity neměly peníze na omlazující kúry, plastické operace, drahou kosmetiku, luxusní oblečení, všemocnou obrazovou technologii, kdyby si nemohly koupit čas na psychohygienu, odpočinek, terapii, fitnescentra, hlídání dětí, cestování po nádherných scenériích, jež je doplňují, kdyby si jednoduše nemohly koupit tu "krásu na první dobrou", byly by možná stejní jako lidé, které běžně vídáme na ulicích, stejní jako my a méně odtržení od reality všedního dne, která je ovšem klíčová v životní autenticitě, ostatní věci jsou jen masky.

Možná mají krásní lidé věci jednodušší, ale možná tu taky nejsme proto, abychom měli věci jednodušší. Co lze změnit, změňme, ale co změnit nelze, je třeba přijmout. Je zbytečné honit se za ideály, nejuspokojivější je totiž nalézat hodnotu již v tom, co máme. Krása není dar, ale úhel pohledu.

Nezáleží tolik na tom, jak se dívají druzí, ale jak my sami se umíme dívat a co opravdu považujeme v životě za krásné, za úspěšné, za šťastné. Nepotřebujeme vstupenky někam, kam nepatříme. Ty nejkrásnější věci jsou ty, jež jsou naplněné osobním vztahem a skrytou hodnotou, kterou nikdo na první pohled nerozluští. Stále si připadáte ošklivě? Možná je pak třeba poohlédnout se po blízkých lidech kolem vás, kteří na vás přesto nezanevřeli, protože ve vás vidí to krásné, co vy možná přehlížíte. 

 

Ve chvílích, kdy pochybuju o svém vzhledu, vzpomenu si na lidi, kteří nehleděli na to, jak šíleně jsem vypadal v minulosti a zůstali se mnou, i když jsem měl vytahané hadry, rozcuchané vlasy, tvář plnou akné nebo ruce jako párátka. Když jsem tohle postupně začal řešit a byl se svým tělem konečně spokojený, všiml jsem si, že se o mě zajímá mnohem víc lidí, jako by se vztah k mému tělu naprosto projektoval do okolí. Ale ti skuteční přátelé, kteří mě viděli ještě předtím, ti jsou k nezaplacení, protože víte, že na vás jen tak nezanevřou kvůli věcem, jež leží na povrchu.