Jak se pohlíží na blogery?

Blogování už je nějaký ten pátek moje součást, přesto se s ním v off-line světě nijak zvlášť nechlubím. Představit se dnes jako bloger (nebo blogger), influencer či youtuber vyvolává u mnohých zkrátka viditelný či skrytý úšklebek. A možná je to zcela opodstatněné, protože vést si nějaký deníček a podsouvat ostatním svoje řeči asi není zrovna ta nejušlechtilejší práce ze všech. Smysl to má pro samotného autora blogu a pro čtenáře, kteří z něj odcházejí s nějakou myšlenkou. Ať se však blogování jeví jakkoli povrchně nebo se řadí do kategorie nepodstatné občanské pseudožurnalistiky, i ono má podle mě ve společnosti své určité místo.

Kdo je bloger?

Blogování je tak zoufale obecné, že do něj lze nacpat vše od módního copywritingu, instagramový deníček po recenzní weby nebo politické komentáře. Blog je zcela svobodná platforma bez pravidel a řádu, což z celé scény vytváří naprostou divočinu i bizarnost. Sám vám nedokážu vyjmenovat jména dalších blogerů, protože blogy málokdy čtu. Neřeknu vám jména svých kolegů, protože je neznám, ale vím, že existují komunity, kde si blogeři všechno vzájemně pročítají a oplácejí si své komentáře, dělají si vzájemné reklamy, a někteří jsou dokonce v nějakých agenturách a kdesi cosi.

Chápu nevraživost vůči blogerům, protože vím, že v té směsi všeho možného je zkrátka těžké najít si opravdu dobrého autora, který vám sedne a donutí vás, abyste se k němu vraceli. Hromada blogů jsou upřímně rychlokvašky, vypadají jako přes kopírák a jejich úvahové části často popírají zákony logiky. Osobně se kriticky stavím především k nedostatku určité autenticity a vážím si všech těch, kteří se díky své otevřenosti prodrají do popředí a nenechají se zničit marketingem. Právě monetizace všeho digitálního je další blogerský nešvar, který zcela napadá obsahovou část. Psát něco, protože musím, je ta nejhorší devalvace psaní, a myslím, že bedlivý čtenář to pozná. Energie pisatele rezonuje i s energií čtenáře.

 

O čem je blogování

Že si však my blogeři a všemožní další pisálci a digi-tvůrci nezasloužíme jen úšklebky, podle mě dokazuje hned několik bodů. Hovoříme-li tedy o takových autorech, kteří to s blogem myslí vážně jako s nástrojem, kterým chtějí něco sdělit světu.

 

• Blogování je opravdu časově náročné a to, co do něj autor vkládá, se mu vrací především zpočátku v opravdu mizivé míře. Získat si nějaké čtenáře vyžaduje píli, hromadu nápadů a trpělivost. Osobně věřím tomu, že kvalita psaných děl se pozná vždy až po delším čase. To, co je rychlé, ač třeba přitahuje zprvu obrovskou pozornost, stejně rychle mizí. Dobré texty ale přečkávají nepřízně času a zrají jako víno.
• Blogeři představují tu část populace nebo společnosti, která možná nespadá pod profesionální žurnalisty, ale dokáží prezentovat své prosté zájmy nebo myšlenky. Počet jejich sledovatelů pak upozorňuje i na zajímavé sociální jevy, třeba co které lidi zajímá nebo jak se nastoluje agenda, o které mají čtenáři přemýšlet. Mám rád především blogery, kteří se vyjadřují ke společenským jevům, ať už s nimi souhlasím, nebo ne. Svoboda slova je úžasná a blog je skvělá příležitost, jak ji projevovat a sdílet se světem to, co by možná jinak zůstalo zapomenuto.
• Psát pravidelně je poměrně náročné. Obdivuji ty, kteří mají pořád co vyprávět, neboť sám u sebe pozoruji několikatýdenní výpadky a užírá mě pocit viny, když na blog dlouho nic nenapíšu (ale zase: lepší nepsat nic, než psát z nutnosti, takže nepravidelnost článků je přímo úměrná mé náladovosti nebo neschopnosti vymyslet něco poutavějšího). Ještě větší hold vzdávám těm, kdož si dokáží udržet po dlouhá léta svou kvalitu.
• A nakonec, co mě tak napadá: na žádnou činnost by se asi nemělo dívat skrz prsty, pokud daného člověka opravdu naplňuje nebo ho baví. Proto ani nad blogery, influencery či youtubery netřeba ohrnovat nos.

 

Během svého pozorování, které jsem sporadicky provozoval při přípravě na tenhle článek, jsem došel k tomu, že vlastně nemá cenu obhajovat, proč někdo píše blog. Možná je důležitější záměr, se kterým ho píše a také pro koho jej píše. A ti, co blogery ponižují, nechť si to sami zkusí!

 

Proč má smysl blogovat

Mám několik důvodů, proč jsem s psaním blogu ještě nesekl. Jedním z hlavních je skvělá autoterapie a uklidnění, když ze sebe můžete dostat všechny ty myšlenky, které vás nějak tíží. Já nad vším obvykle přemýšlím až moc, takže to někde musím vypouštět! A ještě lepší je, když se začnou hromadit noví lidé, kteří se na svět dívají podobně.

Pamatuju si, kdy jsem psal své první články a div si strachy neukousal všechny nehty, přestože jsem tehdy ve skutečnosti jen psával pro jednoho čtenáře, jímž jsem byl já sám – nebo to možná četlo ještě pár lidí, kteří k tomu byli ze slušnosti donuceni. Dodnes mám trochu nervy, když něco publikuji, ale už to aspoň nekontroluji každou minutu. Tak že by zvýšené sebevědomí? Už to by mělo smysl.

Blogování, stejně jako klasické psaní, není zřejmě činnost, u níž by se dalo zbohatnout nebo by člověku dodávala nějakou velkou přidanou hodnotu, může ovšem sloužit jako určitý nástroj sebeprezentace, socializace, arteterapie nebo prosté zábavy. Možná že nakonec ta divočina, různorodost a bizarnost je to, co blogování dává ten největší smysl.