Proč štěstí nikdy nedosáhneme

Moje myšlenky se často stáčí k úvahám o životním štěstí, aniž bych si mnohdy uvědomoval, že právě tyto úvahy nakonec mohou působit ještě větší smutek. Nedovedu si přestavit horší scénář, než se stát věčným hledačem štěstí. Štěstí je natolik abstraktní záležitost, že se ve své definici bude neustále měnit a nabírat na sebe nové a nové ambice, které pro něj musíme splnit. Jinak řečeno je zažitou představou, že k dosažení štěstí je třeba přinést oběti. V této definici ale štěstí nikdy nedosáhneme. Je to, jako bychom chtěli znát odpovědi na všechny otázky, při čemž bychom zapomněli, že každá odpověď může přinést otázky nové.

Představa šťastného člověka

Nejmylnější je představa, že stav štěstí je stav trvalý. Aneb že šťastný člověk je neustále veselý, inspirativní, spokojený, klidný, vyrovnaný a zkrátka robot. Neznám nic otravnějšího než lidi, co nabádají ke konstantní pozitivitě, protože něco takového ve výsledku je nejenom podivné a křečovité, ale také sebeklam.

Mýtus o možnosti neustálého štěstí se nás drží jako představa o nebeském ráji, vlastně se toho nedá dosáhnout, a někdo věří, že když neumí být šťastný teď, třeba se mu to vykompenzuje v posmrtném životě. Negativismus je stejně důležitá součást našeho života jako pozitivismus, a kdo něco takového nepřijme a bude si malovat neustálý úsměv na tváři, to sice nedá znát navenek, uvnitř ho to ale sežere, protože se bude obávat svých vlastních negativních myšlenek, dávat si je za vinu, a už to je samo o sobě dost na hlavu.

Snaha zajistit trvalé štěstí je pro mnohé životním úkolem. Čteme knihy, návody, učíme se od ostatních, chodíme na terapie, plánujeme si životy a snažíme se vlastně plnit body, které nikam nevedou, protože se záměrně vyhýbáme věcem, které by na nás mohly mít negativní dopad. Tedy věcem, které nás toho učí nejvíce.

 

Nelze dosáhnout permanentního pocitu

Radost i smutek nás budou provázet neustále, neboť život je vesměs jedna výzva za druhou. Život nechce, abychom žili v neustálém klidu a pokoji, proto i tyto pocity, jsou-li dlouhodobé, promění na nudu, pýchu, závislost, deziluze, únavu, zklamání apod. A je to tak v pořádku, protože tu nejsme od toho, abychom si lhali v tom, jak se cítíme, ale abychom přijali život se vším, co nám nabízí.

Štěstí nikdy nedosáhneme, protože to není cíl na konci cesty, ale úhel – pouhý úhel pohledu.

Když jsem jednou přemýšlel, proč jsem se vlastně stal píšícím filozofem, dospěl jsem k tomu, že mým cílem vlastně není být šťastný, ale být pravdivý sám k sobě. Člověk může v životě chtít zdraví, lásku, bohatství, přátelství, rodinu, ale to vše je k ničemu, je-li to opředeno sebeklamem a nepravdou. Věřím, že štěstí tedy není stav, jehož je třeba dosáhnout, nýbrž perspektiva, s jakou je třeba se dívat na svět – poznat pravdu a s pokorou a klidem, možná až se známkou stoicismu, ji přijmout a být za ní vděčný. Protože víra a vděčnost je tajemstvím světa a štěstí neznamená dotknout se hvězd, ale radovat se i přes to, že se vám to ještě nepodařilo.

 

A žili šťastně až do smrti...

...dokud je nepotkaly manželské hádky, nezažili krizi, nerozvedli se, nevyhořeli, neonemocněli, nezestárli, nezažili hromadu zklamání, nepoučili se, nestali se závislými, nepřestalo jim to klapat v posteli, neuspěli u pohovoru, nekoupili si vilu s bazénem, neprohrávali apod. Happy end není o tom, že příběh zamrzne v jednom bodě a už se nikdy nezmění. Je spíše o poučení z daného příběhu, aby se hrdinové vyvarovali tomu, co je už potkalo.

Neexistuje dokonalost na konci našich příběhů. Náš příběh se skládá z kapitol, která se čte jedna po druhé, občas si něco přečteme znovu, abychom tomu správně porozuměli, ale především jsou to všechno úseky, které nás posouvají vpřed tak, abychom nakonec byli spokojení s celou tou knihou navzdory tomu všemu. To, čemu říkáme neštěstí, je často způsobeno tím, že se zaměřujeme jen na ty zlé kapitoly, na to, co se nám nepovedlo, a na základě těchto úseků hodnotíme a kritizujeme celé dílo. Nejsme tedy těmi nejlepšími recenzenty našeho života, přitom jen stačí být upřímný sám k sobě a přijít na to, proč jsme s těmi kapitolami museli projít.

Lidé, co nezažívají bolest či zklamání, jsou často také neschopní jakékoli empatie. Mám rád lidi, kteří mají hodně vrásek, protože mají obvykle také o to hezčí duši. Stejně jako se střídá den a noc, příliv a odliv, stejně tak se střídají naše pohledy, myšlenky, slzy, radosti, zmatky... Proč tedy štěstí nikdy nedosáhneme? Protože štěstí není ve vidině trvalé pozitivity, které je třeba dosáhnout, ale v ochotě přijmout současný stav a onen "jing a jang" životní rovnováhy. Nic, co se snažíme sevřít, dohnat a ždímat, není skutečně naše.

 

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.