Připomínka: Kdo je Haruki Murakami
Zvláštní
jméno má kořeny v Japonsku, autor se narodil v roce 1949 a ve své zemi
je považován za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů současné doby.
Sám se podle svých slov neplánoval stát spisovatelem, byl spíše
podnikatelem, který si otevřel jazzový bar. Přestože psal svůj první
román tak zvaně do šuplíku, rozhodl se jej poslat do soutěže pro
začínající autory, kterou vyhrál a která nastartovala jeho pisálkovskou
kariéru. Od té doby začal sklízet jedno ocenění za druhým a mluví se o
něm jako o fenoménu.
I
když je Murakami jedním z nejslavnějších světových autorů, nedává
rozhovory a jen zřídkakdy vystupuje na veřejnosti. Dal by se popsat jako
klasický introvertní pisálek, který má rád svůj klid a psací režim
(kvůli psaní vstává brzy ráno a pravidelně sepíše svou "psací směnu"). A
protože poměrně nerad rozebírá to, co napsal, je jeho sbírka úvah o
spisovatelském řemesle zároveň jeho jediným vyjádřením o tom, jaké to
vlastně je být Haruki Murakamim.
Norwegian Wood
Ve svých knižních doporučeních se vyhýbám prozrazování děje, protože to sám nemám rád, proto zde budu hovořit především o pocitech, neboť ty jsou v knize stěžejní. Murakami mě vtáhl do děje hned zpočátku svým popisem vysokoškolského života, který se v lecčem úsměvně podobal tomu mému, přestože se odehrává v Japonsku roku 1987 (kniha byla zfilmována roku 2010). Už na prvních stránkách ale zjistíte, že jakékoliv náznaky humoru jsou v knize vlastně děsně smutné a protkané melancholií.
Není to tak, že by si hrdina liboval v truchlení, žalu či depresivních myšlenkách, je to právě naopak. Dělá všechno proto, aby žil takříkajíc obyčejný život, nicméně jeho neskonalá snaha je neustále ovlivňována smrtí. Smrtí jeho přátel, milenek i lásek. Bolest se snaží maskovat v promiskuitě, jakési lhostejnosti, přehlížením citů, ale i v zábavě, pomoci druhým nebo v hledání skutečných emocí. Zdá se to vše zmatené, ale příběh Tórua je nakonec příběhem o lásce, která je napadená duševní nemocí, z níž není cesty zpět.
Kniha určitě není líbivým dílem pro všechny. Obsahuje silně explicitní sexuální pasáže, jež mohou někomu připadat za hranou, ovšem pokud si najdete cestu k postavám, a zvláště k těm ženským, zjistíte, že sex vytváří v knize zvláštní způsob, jak je Murakami charakterizuje. Hrdina se pomocí sexu pere s vlastními démony, ale zároveň mu způsobuje v životě zmatek. Sex s každou ženou je pro hlavního hrdinu jiný, což je výtečně poznat na samotném literárním ztvárnění. Zatímco u své nejmilovanější se popisy prodlužují, obsahují něhu a krásu, u dalších žen cítíme jakési oddělení, míru lhostejnosti, ale někdy i energii a něco jako "hříšnou" vášeň. Nečekejte ani nějaká mravokárná poučení – tohle je zkrátka popis někoho, jehož láska je kvůli bolesti nedosažitelná.
Příběh je to zvláštní. Já miluju zvláštní příběhy, proto mě Norské dřevo pojmenované dle skladby kapely Beatles zcela uchvátilo a rozhodně nenechalo chladným. Pochopím však, že to není lehké čtení na letní večery, které by se zamlouvalo všem. Já však žádným existencialismem nepohrdnu. Autor se vyhýbá jakémukoli klišé, je na japonské poměry zcela otevřený, liberální a nadčasový. Rozhodně nejde o příběh, jenž musí být rámovaný časem a místem. Je to příběh o smutku a o hledání sebe samých, a takové pasáže máme v životech občas my všichni.
