Na málo věcech lze vypozorovat relativitu tak dobře jako právě na zázracích. Věřím tomu, že zázraky jsou součástí našich všedních životů, jen jsme si na ně zvykli. Když totiž vídáme nějaký zázrak příliš často, zevšední. Co nám zevšední, toho si pomalu přestáváme vážit.
Relativizace zázraků
Ve světě existuje polarizace, která si na první pohled protiřečí – skrývá se v možnostech "buď, anebo". Buď zázraky existují, nebo neexistují. Buď existuje Bůh, nebo ne. Buď to byla náhoda, nebo záměr. Ze svého pozorování světa jsem tak nějak odtušil, že lidé, kteří dokáží vnímat zázraky nebo v ně alespoň věřit, jsou obecně spokojenější. Zatímco někteří projdou kolem zadupaného trávníku, jiní v něm dokážou najít rostlinu, která sbírá živiny ze země, vzrůstá do výšin, sbírá vláhu pomocí listů, a nadto ještě vykvete překrásnými barvami.
Lidé prahnou po zázracích, ale když se zázraky začnou dít, snaží se je všelijak zpochybnit, jen aby jim nemuseli věřit. Copak není pravda, že život sám je takovým zázrakem?
Dichotomní pohledy na svět nám tedy říkají, že je buď všechno naprosto obyčejné, nebo je naopak vše naprosto zázračné. Možná to lze i rozdělit na zrak věřícího a zrak skeptika. Není zde řečeno, který z těchto pohledů je pravdivý, protože se nemusí vylučovat. Záleží jen na perspektivě. Neexistuje nic jako objektivní realita, vše je závislé na našem filtru vědomí, které je buď schopno zázraky vidět, nebo je přehlížet či je vůbec za zázraky nepovažovat.
Co je vlastně zázrak
Za zázrak obvykle považujeme nějaký mimořádný jev, který rozhodně nespadá mezi všední okamžiky. Pokud čekáme na zázrak, znamená to, že čekáme na nějaký obvykle nadpozemský či vysoce nepravděpodobný jev. Samuel Beckett by jej možná nazval Godotem. Život máme totiž především ve svých rukou, tedy i zázraky se dějou lidem, kteří na nich nějak pracují.
Za zázrak je považováno to, co není vědecky vysvětlitelné a přisuzuje se to nějaké "vyšší síle". A zde se dostáváme k jádru věci. Co můžeme opravdu vědecky vysvětlit? Za obyčejné či nezázračné považujeme hlavně věci, které vídáme neustále a opakovaně. Naše věda ve skutečnosti málokdy umí odpovědět na otázku, proč se věci dějí. Zabývá se především analýzou, jak se dějí, a na tomhle základě a pozorování opakovaných jevů se vytváří jakýsi kánon toho, co je přirozené a co nadpřirozené.
Netušíme, proč existuje gravitace, ale dokážeme ji celkem exaktně popsat. Gravitace je součástí našeho každodenního života, doslova nás obklopuje a ovlivňuje každým naším okamžikem stejně jako tisíce a tisíce dalších jevů. Zároveň nerozumíme její skutečné podstatě a příčině, přesto ji bereme jako věc samozřejmou a takřka nezázračnou. Jo, kdyby se něco vzepřelo gravitaci, to bychom teprve koukali! Tedy dokud bychom nenašli zase nějaké další vysvětlení, proč to zázrak není. Můžeme věřit, že vše je vědecky vysvětlitelné, což však nemusí znamenat, že to není zázračné.
Zázrak jako lék
Věřím, že schopnost vidět zázraky je přímo úměrná našemu štěstí. Jako lidé jsme se tak trochu odnaučili divit. Dokážeme mávnout rukou nad neskonalou krásou. Dokážeme přehlížet věci, které by ještě o pár let dříve byly společensky nepřijatelné. Nevážíme si věcí okolo nás, ale zároveň na věcech lpíme. Schopnost vidět zázraky se vytrácí, protože nezávisí na materii, nýbrž na hodnotách.
Kdo ve všem vidí všednost a obyčejnost, začne se utápět ve stereotypu, nudě nebo ztrácí určitou vášeň pro každodennost. Naopak ten, kdo dokáže vnímat i samotnou gravitaci jako zázrak, dokáže být za takový jev vděčný. Vděčnost je vyjádřením toho, že pro nás určitá věc není samozřejmá. Náš samotný život není samozřejmý, přesto na jeho zázračnost zapomínáme. Občas se rozpomeneme, když vidíme novorozeně, ale i to časem vyroste do "obyčejného" světa.
Dnešními slovy bych tedy chtěl alespoň trochu připomenout, že se stačí podívat okolo sebe – anebo ne, můžeme mít klidně i zcela zavřené oči – a můžeme pocítit, že příběh, který žijeme, není jen běžná, samozřejmá, obyčejná věc. Jsme součástí velkého zázraku.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
Krásná slova, Jerry. Tvoje poslední věta, že jsme součástí velkého zázraku to vše celé vystihlo naprosto přesně. Když se na svůj život a na své okolí podíváme z jiného úhlu pohledu, zjistíme, že všechno je zázrak. Jde jen o to, jak my sami se na svět díváme. Můžeme vše kolem vnímat jen jako obyčejné věci, ale nic z toho, co kolem je, není obyčejné. :)
OdpovědětVymazatPřipomnělo mi to takové to staré moudro, které říká, že skutečnou hodnotu věcí či lidí poznáme teprve ve chvíli, kdy je ztratíme. Je zvláštní, že si někdy dokážeme vážit více minulosti než přítomnosti, při čemž na tu samou přítomnost budeme zase někdy vzpomínat
VymazatDěkuju za komentář, zdraví Jerry :)