Život před životem: Vybrali jsme si život ještě předtím, než jsme se narodili?

Hodně lidí spojuje svou životní filozofii s tím, co se stane po smrti. Upadneme do nicoty, projdeme očistcem, podstoupíme nějaký tribunál, reinkarnujeme se, budeme žít v ráji, setkáme se s mrtvými... zkrátka často upínáme svou víru na jakési ukončení, místo abychom se vrátili na začátek. Možná tu totiž nejsme kvůli nějaké přípravě na posmrtný život, nýbrž kvůli tomu, jak jsme si svůj život uspořádali ještě před narozením. Zní to jako fantasmagorie? Rád bych vás dnes seznámil s některými svými úvahami o životě a smrti.

Věříte na náhodné uspořádání?

Jestliže patříte mezi lidi, kteří příliš nevěří na náhody – stejně jako já – určitě vás již napadla otázka, proč v životě zakoušíte některé situace, jež se zdají být nesmyslné. A proč se tolik věcí vlastně nedá rozumně vysvětlit, a proto je lidé často házejí do šuplíků s názvy "prostě to tak je" nebo "je to náhoda".

A přemýšleli jste někdy nad tím, proč jste se narodili zrovna v téhle podobě, na tomhle určitém místě, na téhle planetě, máte zrovna tyto rodiče, zažili jste zrovna tohle dětství nebo se pohybujete v tomhle socioekonomickém postavení? Poslal nás sem někdo? Máme tu nějaký úkol? Byla to náhoda, nebo i takové věci mají nějaký smysl? 

Řekněme, čistě hypoteticky, že to žádná náhoda nebyla. V tom případě muselo jít o nějaký záměr. Nabízejí se tedy dvě možnosti: Buď existuje nějaká vyšší existence či inteligence, která nás za konkrétním účelem poslala zažívat naše životy, anebo jsme se sem poslali sami. A když to spojíme, získáme teorii subjektivního idealismu: možná jsme sami onou vyšší existencí, která nás sem poslala, abychom tu něco zakusili, protože to v jiné podobě a za jiných okolností zakusit nemůžeme. Vytvořili jsme si tedy okolnosti našeho života ještě předtím, než jsme se narodili.

Proč bychom si vybírali předem své životy

V životě se potýkáme s nesčetnými překážkami, ty největší se ale vyskytují v naší hlavě. A pak tu máme svět okolo nás. Často mu přisuzujeme externí moc, která nás silně ovlivňuje. Nebýt světa kolem nás, nic bychom se nenaučili a nic bychom nevěděli. Veškeré informace získáváme z externího zdroje. Ovšem to, jak tyto informace zpracováváme a interpretujeme, jak se následně chováme a kým se stáváme, to již ovlivňujeme svým myšlením a svobodnou volbou.

Vybrat si život předem může vyznít stejně jako určit si svůj osud (predestinace, kterou nelze nijak ovlivnit), jenže je to právě naše svobodná volba, co určuje, zdali si z tohoto života něco odneseme a jestli naplníme to, pro co jsme sem přišli.

Řekněme, že jsme před narozením nějakou entitou, která touží poznat, kým skutečně je. Nebo třeba chceme zakusit nějakou skutečnost, pocit či se něco dozvědět a naučit. Je vlastně jedno, jaká byla naše motivace. Důležité je, že bez světa a jedinečné zkušenosti uvnitř něj bychom žádnou z těchto motivací nemohli dotáhnout k uspokojivému cíli. A protože si chceme uvědomit různé věci, překonat různé překážky, zažívat různé pocity – vytváříme si také rozličné světy, příběhy, prostředí a místa kolem sebe, jež dokáží na míru naplnit náš smysl a předají nám poznání, pro které jsme sem přišli.

Proč jsme zapomněli na život před životem

Pokud skutečně existuje život před životem – já to nejraději přirovnávám ke knize, aneb příběh před příběhem, kapitola před kapitolou –, proč si z něj nic nepamatujeme? Důležité je si uvědomit, že v případě, kdy si pokládáme nějaké otázky, je nesmyslné, abychom už předem věděli odpovědi. Jinak řečeno: Abychom zde docílili toho, pro co jsme sem přišli, je třeba zažít náš příběh v jasně dané formě, kterou by vzpomínky či dokonce nějaké zakušení zcela jiné reality narušovalo.

Zdaleka nejvíce se učíme ze svých chyb. Přivoláváme své problémy, abychom se z nich poučili. Často slýchám, že někdo chce žít naprosto klidný bezproblémový život, ovšem my tu nejsme kvůli tomu, abychom nedělali nic. Jsme tu kvůli zkušenostem, poznání, snaze uskutečnit naše cíle nebo jen třeba zakusit lásku a štěstí. Naše těla nám to patřičně připomínají; vybízejí nás k činům a často dostávají do malérů.

Proč se někdo narodil nemocný? Proč někdo zažívá utrpení? Proč je tu bolest? Proč vypadáme tak, jak vypadáme? Zdá se nemožné na takové otázky odpovědět, ale já kupříkladu věřím tomu, že čím těžší podmínky jsme si vybrali, tím většího poznání dosáhneme. Zvláště jsme-li jiní než ostatní, jsou pro nás některé věci komplikovanější nebo se hůře světu přizpůsobujeme, tím více se dozvídáme, prožíváme, zakoušíme a rozvíjíme se.

Nevěřím na minulé a budoucí životy. Věřím na jeden život, který prochází transformací.

Jestliže jsme si už před narozením vybrali složitější život, není to podle mě proto, že bychom pykali z minulých životů, přenášeli si své hříchy, spláceli karmu apod. Je to čistě proto, že jsme na to byli dost odvážní, abychom takový příběh zakusili, proto mají lidé s "těžkým osudem" moji náležitou úctu. Zároveň tito lidé předávají často poselství i ostatním, není tedy náhodou, že jsme si je my sami přilákali do našeho osobního života. Hrajeme tu role, ostatní je hrají taky.

Co když svůj plán nesplníme a jak ho vlastně poznáme

Někdy se trochu obávám, že v tomhle životě nestihnu vykonat to, co jsem vykonat chtěl. Nepřijmu poselství, nedokážu něco udělat, nezvládnu to. Zároveň věřím tomu, že život je uzpůsobený svojí délkou tak, abychom to stihli, a jednoho dne, až budeme připravení, zase odejdeme a skočíme někam jinam. Jsme tu jenom na návštěvě – na návštěvě, na kterou jsme se sami pozvali.

Naštěstí pro nás existuje celkem jednoduchý ukazatel toho, zda jsme na správné cestě splnit úděl, který jsme si sami naplánovali. Našimi ukazateli jsou naše pocity. Svět k nám nehovoří řečí, ale ukazuje nám směr událostmi a tím, jaké z nich máme pocity.

Lze tedy říct, že jsme-li nespokojení, nepociťujeme-li štěstí nebo zažíváme-li nějaký problém, je to znamení, že bychom měli něco změnit. Naše problémy a následná uvědomění nás vedou cestou za našim cílem, aniž bychom ho museli mít zcela jasně definovaný. Jsme tu proto, abychom byli šťastní. Pokud bychom to však z nějakého důvodu nedokázali, věřím, že to můžeme kdykoli zkoušet znovu a jinak. Jak budeme chtít. Jsme energie, která se jen všelijak transformuje a nabývá mnoha podob.

Jakou úlohu zde hrajete?

V dnešní úvaze jsem vás seznámil s filozofií, která podle mě dává smysl. Alespoň více než teorie, že všechno je pouze chaotická směs náhodných akcí a reakcí. Jako každá teorie nemusí být ani tato pravdivá, ale posouzení již nechám na vás samotných. Žijeme životy, kde každý hrajeme svou vlastní úlohu a kde se rozhodujeme, čemu budeme věřit a kam budeme směřovat. Vyberte si tu, jež vám dává největší smysl.

A až jednoho dne přijde náš poslední výdech, třeba zjistíme, že nebyl poslední a že se vlastně jenom vracíme domů, ovšem s novými poznatky, zkušenostmi a rozměrem chápání. A doma bude stolek s tužkou a papírem, na nějž si sepíšeme nový plán s novým životním dobrodružstvím. Třeba.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.