Jak se mění lidé a společnost

Mladí lidé často nadávají na starší, starší zase na mladé. Kdyby dnešní mladí lidé žili v době svých rodičů, chovali by se jinak než oni? A kdyby starší vyrůstali dnes, podobali by se svým dětem? Volili bychom stejnou stranu? Chodili bychom na římské zápasy, kdybychom žili ve starověku, přestože nemáme rádi násilí? Myšlenkou dnešního článku je přijít na to, zda jsme predestinováni tím, co se děje okolo nás (naším postavením, politickým režimem, majetkem, vzděláním, mírou svobody – zkrátka dobou a stavem společnosti), nebo jsme individuální bytosti, které se mohou v každém případě rozhodnout, že se nějak změníme, pokud budeme chtít. Jsme to my lidé, kdo se mění, nebo je to doba, která udává náš trend?

Uspěchaná doba nebo uspěchaní lidé

Přemýšlel jsem, jaké by to bylo jen tak si jít na procházku, zastavit se, vnímat stromy, sluneční záření, mraky, vítr ve vlasech nebo cokoliv, co by mi mohlo připomenout, že náš každodenní život je vlastně zázračný. Místo toho se ale přistihnu, že o tom jenom sním a zůstávám být zachycený v té pavučině rychlých proudů a chaosu, co se upletla všude kolem mě, až mě zabalila a začala škrtit. Nacházím výmluvy, proč se nezastavit. Je tolik povinností, očekávání a dalších proudů, do nichž musím skočit, abych nebyl pozadu a nevykročil z těch konformních kolejí. Hlavně se nezastavovat, aby mi život neutíkal mezi prsty, ale on přesto utíká.

Zdá se to být jako uspěchaná doba. Anebo jsme se naučili být uspěchaní my? Zapomněli jsme se spojit s přírodou, dívat se na hvězdy, sedat si do trávy, otevírat okna jen tak, procházet se bosí trávou? Říká se, že se společnost mění a generace jsou si kvůli této dynamické změně čím dál vzdálenější. Jistě, během historie se měnily trendy, politické režimy, společenské manýry, konvence, obyčeje, tradice... všechno se to liberalizovalo a teď máme žít v té nejsvobodnější době, aniž bychom často nacházeli svobodu sami v sobě.

Jak to tedy je? Je to uspěchaná doba a my jsme obětí všech těch proudů, stále stejní, jen jinak přizpůsobiví; anebo jsme uspěchaní my a ztrácíme své hodnoty vymlouvajíce se na to, že časy se mění. Možná že společnost byla v jádru vždy stejná. Vždycky existoval vzorek hodných a zlých, inteligentních a hloupých, krásných a ošklivých, všechno se to smíchávalo, diverzifikovalo, manipulovalo se s masou, pár jedinců proti tomu zbrojilo, všechno se točilo a opakovalo dokola. Naučili jsme se tolerovat i to, co by generace před námi zavrhly.

Jak se mění společnost

Společenské změny se odvíjí od názorů jednotlivců, respektive se nějaké smýšlení natolik rozšíří, zkolektivizuje, až začne udávat mainstream. Proudící řeka, která je braná jako status quo a do níž naskáče většina společnosti. Pak existují případy lidí, kteří se brodí někde u břehu, a vzácnější případy těch, co se plahočí na suchu, zcela mimo proud.

Malé mediální okénko: Existují dva přístupy, jak lze pohlížet na hybatele společenské změny. Je jím přístup sociocentrický, který říká, že společnost dokáže měnit dějiny. Dalším však může být také přístup mediocentrický, jenž říká, že lidé se mění skrze média (čili skrze to, co čteme, na co se díváme, co posloucháme; mohou nás tedy měnit elity, které tato média vlastní).

Mainstream si žije nějak autonomně a bezpečně bez ambicí na společenskou změnu. Ta však musí vždy přijít od někoho z břehu, dokud se pomalu neposune na souš. Tito lidé se nezajímají o to, jaká je doba. Žijí sami se sebou navzdory své odlišnosti, tak jak oni chtějí a bez touhy zaplavat si. Kde se ale bere tahle odvaha? Není to přeci jen naše volba?

V životě zastáváme spoustu rolí, ale většinu z nich si můžeme vybírat. Společenské změny mají stejný řád jako přírodní zákony. Dají se odkoukávat a analyzovat, a případně lze do nich zasahovat.

Hromadu věcí si zakazujeme, bojíme se učinit změny a raději zůstáváme v proudu s ostatními, abychom moc nevyčnívali, přestože bychom spoustu věcí rádi zažívali jinak. Jsme tak vychováni, jsou v nás zakořeněné polopravdy a lži, dědíme je z generace na generaci, dokud ta dogmata ztratí své kořeny. Dokud se neodvážíme říct, že nejsme otroky své doby, nýbrž svého vlastního bojácného myšlení. Vězníme sami sebe a často si tedy zasloužíme přesně to, co zrovna máme.

Jak se mění lidé

Proces změny individuálního člověka lze sledovat mnohem jednodušeji. Stačí se podívat na naše dětství. Kdybychom hovořili s člověkem, kterým jsme byli v pubertě, třeba bychom se ani nepoznávali. Podobné by to nejspíš bylo, kdybychom se bavili se svým stařičkým "já", jež by nám moudře vykládalo o životě.

Lidé se zákonitě mění na základě svých zkušeností. Pokud se máme skutečně změnit, je potřeba zažít natolik intenzivní emoce, že už dál nechceme žít v zajetých kolejích. Lidé se proto nejvíce mění, když zažívají velkou bolest. S tou se pak odebírají na kraje břehů, aby byli sami se svým žalem, a ti odvážní vystoupí na souš a vypráví odtamtud ostatním všechny ty věci, které z vody vidět nemohou.

Jediné, co se nemění, je změna.

Když se někdo hodně odlišuje, zpravidla nastanou dvě situace: začnou se po něm házet kameny, nebo se se daná osoba začne uctívat. Těžko povědět, co je vlastně lepší, ale jisté je to, že v takových chvílích se začne měnit společnost, neboť pár těch lidí v proudu začne ze zvědavosti plavat blíž ke břehu a říkat si: "možná na těch řečech něco je".

K původní otázce

Jsme to my, kdo mění, nebo nás mění společnost? Odpověď asi bude jako vždy někde uprostřed. Něco převezmeme, ale v některých věcech jsme revolucionáři. Z našich malých osobních revolucí se pak pomalu skládají mozaiky revolucí kolektivních, jež vedou k celospolečenským změnám a volbám na základě toho, jak velký máme vliv.

Nejsme obětí doby ani společnosti. V každé době se našli udatní hrdinové, co nastolovali novou společenskou filozofii. Máme svoji volbu, zda zůstaneme v pohodlí a na sluneční svit budeme koukat pouze skrz škvíry zavřených dveří, nebo se pokusíme změnit to, co změnit chceme, a vyjdeme ven, i když třeba zmokneme.

Nemusíme zrovna měnit společnost, stačí, když změníme sebe a staneme se takovým příkladem, který bychom chtěli vídat také kolem nás. Jednou se totiž ohlédneme a třeba si řekneme: "Co jsem vlastně udělal, aby byl tenhle svět a společnost aspoň trochu hezčí?"

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.