Název dnešního článku jsem si vypůjčil z citátu, který je připisován autorce Harryho Pottera J. K. Rowlingové. Shrnuje totiž něco, co si kvůli strachu opustit naši bezpečnou zónu často ani neuvědomujeme. Nic nedělat je často horší než dělat chyby. Zároveň ale žijeme v natolik šíleném světě, že je často složité zvolit tu správnou cestu, na které bychom byli natolik produktivní a zároveň nevyčerpaní.
Dělat věci špatně
Někdo říká, že lepší než dělat něco špatně, je nedělat nic. To je přesně ten prvotní brouk, který nám pak hlodá v hlavě, protože podkopává naši sebedůvěru. Nikdo učený z nebe nespadl, tudíž je naprosto jednoduché vylámat si zuby, a ještě snadnější je potom ztratit motivaci, protože jsme za vylámané zuby odmítáni, odsuzováni nebo ponižováni.
Výsledkem poté je, že na tomhle světě existuje obrovská hromada pozorovatelů, kteří přežívají pasivní život nebo jsou spokojení, když se nechají vláčet a vyhnou se tím jakémukoli neúspěchu. Neúspěch je lehce viditelný, lehce kritizovatelný, a právě pozorovatelé jsou tedy nejlepšími kritiky těch, kteří se rozhodli vystoupit a něco dělat. Možná v tom hraje roli ždibec závisti, možná daný člověk opravdu koná věci, které rozpumpují krev v žilách...
Protože je vina vnímána jako bolestivá, vyhýbá se jí člověk pomocí popření a promítnutím odpovědnosti na druhé. Obviňuje je, a tím ulevuje sobě. Navíc si ospravedlňuje navenek projevenou nenávist, kterou by jinak musel otočit proti sobě. – David R. Hawkins
Nechci se tu opírat o hloupou frázi, že lidé, kteří nic nedokázali, by neměli kritizovat. Sám neumím dobře vařit, ale poznám, když mi jídlo nechutná. Pravděpodobně bych nedokázal natočit skvostný film, ale dokážu podle mě poznat film, který je natočený mizerně. A teď přichází ta zásadní otázka: Když někdo neumí vařit, měl by s tím seknout, než někoho otráví? Když režisér natočí film, který recenzenti strhají, je to konec kariéry?
Nikdy dost dobrý
Žil jsem v přesvědčení, že nejsem v ničem dost dobrý. Nebýt v ničem dost dobrý je velice frustrující, protože vám začne připadat, že vlastně netušíte, proč na tomhle světě jste. Je to pocit, kdy se zhroutí všechno, na co sáhnete, vidíte kolem sebe ty shovívavé nebo odsuzovačné pohledy, a raději se schováte s domněním, že všechno pasivně přečkáte, než abyste podobné pocity zažívali znovu. Tajemství je ovšem ukryto v tom, že není tolik bolestivé, když vás soudí ostatní, protože to dokážeme mnohem lépe my sami. Ubližujeme si tím, že soudy ostatních přijmeme za vlastní, čímž jim dáváme uznání za to, že nás znají lépe než my sami sebe.
Hledání pachatele je prvním krokem k záhubě. Pachatel totiž není nikde. Za naše stavy nemohou ostatní a v jisté míře za ně nemůžeme ani my sami, protože jsou přirozené a nevychází z naší intence. Chceme něco dokázat, udělat něco dobrého, ale z nějakého důvodu se nám to nepovede, načež je přirozené, že se objeví stavy mysli, jako jsou vztek, bolest, zklamání, strach pokračovat nebo vina. Kolikrát mi připadalo, že cesta do pekla je dlážděna dobrými skutky, dokud jsem nepřestal hledat pachatele a soudit, co bylo dobré a co zlé, co chyba a co příležitost. Tahle dichotomie je mýtus. Právě ve chvíli, kdy procházíme peklem, je třeba se nezastavit.
Neúspěch nás neposouvá vzad. Neúspěch není stagnace. Každý neúspěch nás připravuje k úspěchu. Každá chyba je přirozeným krokem. Nic se nebuduje bez "chyb". Je třeba počítat s tím, že než postavíme pevnou věž z lega, třeba se několikrát rozsype a budeme muset stavět od základů znovu – ovšem se zkušenostmi, které jsme získali. Ostatní za námi možná budou spatřovat jen poházené kostky, ale neuvidí to, co jsme se díky nim naučili. Dokud třeba díky tomuto učení jednou nepostavíme to, co začnou obdivovat.
Naše oči banalizují skutečnost
Učili nás myslet v pojmech a vzorcích. Musíme všechno pojmenovávat, zařazovat do škatulek a spojovat jedno s druhým. Když vidíme nějakého úspěšného člověka, spojíme si ho s jeho úspěchem. Nemyslíme v tu dobu komplexně, nevidíme celou jeho cestu a překážky, které se musejí překonávat. Přijde nám, že tu vždy byl jen ten člověk a jeho úspěch. Bez všech těch věcí okolo. A na druhé straně samozřejmě jen ti lidé a jen ty jejich neúspěchy.
Úspěchu dosahují zpravidla ti, co předem počítají s tím, že udělají chybu. – Coco Chanel
Už v Malém princi se dočteme, že jenom srdcem vidíme správně, to důležité je očím neviditelné. Mám tuhle zprofanovanou větu na svém hrnečku od kávy, abych si ji neustále připomínal a neviděl svět banálníma očima. Těma, co říkají, že jsem tu vlastně jenom já a můj neúspěch, proto bych se měl spokojit jen s tím, co mám, a nedělat nic navíc. Získat sebedůvěru v kontrastu se vším pozlátkem, co vídám kolem sebe, se jeví značně složitě, na druhou stranu žádná sláva nepřichází ihned. A pokud jo, možná je to jen nějakých patnáct minut slávy, pomíjivé a pošetilé.
Zjistil jsem, že moje cesta nevede od záměru k úspěchu či neúspěchu, od začátku ke konci. Má spíš tvar nějaké podivné čmáranice, kdy se pořád schází z hlavní ulice, vrací se zpátky, v cíli se zjišťuje, že je přede mnou dalších X cest a nesčetněkrát se prostě zastavím, nevím kudy se vydat, odpočívám a nudím se.
Nevyplňuji život produktivitou a jasnou linií, jsem polívka těch nejpodivnějších směsí, rozlévám se, stydnu, vařím se, jsem hořký, sladký, kyselý, slaný... a je to tak vlastně úplně normální, protože se nikdy neudělá jen jeden krok k cíli, pokaždé se zakopává. Nezakopne jen ten, co žádné kroky neudělá a posedává ve své přehlídce pohodlí, dokud se mu nezačne jakýkoli úspěch čím dál více vzdalovat z jeho point of view kritiky a pozorování. Musím se prostě rozhodnout, zda budu ležet a kysnout, nebo ten život trochu rozmíchám.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
