Volba vypravěče: Ich-forma, nebo er-forma?

Aby bylo jasno na začátek, při psaní můžeme využívat hned několik možných úhlů pohledu. Nejčastější je vyprávění v první osobě (já), kterému se říká ich-forma, a vyprávění v osobě třetí (on, ona, ono, oni), což je zase er-forma. Existují i vzácnější případy tzv. du-formy, kdy autor oslovuje čtenáře ve druhé osobě (ty, vy), ale třeba takový Jakub Deml takto oslovoval květiny ve své sbírce Moji přátelé; častěji se však du-forma vyskytuje třeba  dopisním stylu s jasným adresátem. Pokud při tvůrčím psaní váháte, kterou osobu zvolit, třeba vám při rozhodování pomůže dnešní krátké shrnutí.

Ich-forma 

První osoba se nejčastěji využívá v případě, kdy je hlavní postavou samotný vypravěč. Není tedy divu, že se první osobou píše zejména v autobiografiích či memoárech. Příběhy, které jste vy sami zažili, získávají ich-formou osobnější nádech.

Hlavní výhoda ich-formy tkví v možnostech, jak vyjadřovat niterní pocity a další psychické pochody hlavního hrdiny či hrdinky. Vyvolává větší pocit reálnosti a svázání čtenáře s osobností samotného autora, přestože se může jednat o fiktivního vypravěče ve fiktivním světě. 

Pokud bych tedy psal příběh, který se neustále točí okolo jedné postavy, určitě bych zvolil tuto formu, neboť při větším množství postav by také vznikalo mnohem více předělů mezi jednotlivými úhly pohledu – v případě většího množství hlavních postav je kompozice příběhu v ich-formě často dělena kapitolami, v nichž každá postava získává svůj individuální prostor.

Er-forma

Er-forma se hodí více do příběhů, kde je třeba popisovat objektivněji. Vyprávíme o hrdinovi či hrdinech s větším odstupem a často máme větší možnosti popisovat i realitu, o které daní hrdinové nemají tušení. Není to ovšem vždy pravidlem, existuje kupříkladu metoda introspekce (nebo také "centrum vědomí"), kdy popisujeme autorský svět zdánlivě objektivně, ale ve skutečnosti je to pouze zdání či odraz myšlenek jedné z postav. Výborně tuto metodu použil například Ladislav Fuks ve svém Spalovači mrtvol.

Snaze popsat autorský svět co nejobjektivněji a s odstupem se říká také "vševidoucí vypravěč", i zde se er-forma často využívá. Výhoda třetí osoby je možnost přeskakovat mezi různými perspektivami a pohledy individuálních postav, a to klidně v jednom odstavci. Můžeme tak popisovat scény, u nichž nebyla předchozí postava přítomna, jednodušeji skákat z jednoho místa na druhé, vytvářet vedlejší zápletky a zároveň se i zbavíme opakujícího slovesa "jsem", které se v češtině vyskytuje v ich-formě opravdu frekventovaně a je často složité poskládat věty bez něj.

Různé přeskakování v ději nebo v pohledech jednotlivých postav je ovšem třeba mít také logicky strukturované – například aby předěly nebyly až moc frekventované, aby bylo vždy zřejmé z jakého úhlu je příběh vyprávěn, aby dostala každá postava přiměřený prostor nebo aby měl konkrétní úhel pohledu vždy své jasné opodstatnění v příběhu.

Polemika

Při výběru vypravěče je vždy třeba brát hlavní zřetel na samotný příběh a na to, co jím chceme předat. Stejně tak experimentování při psaní nemá žádné zřetelné hranice, což je možná právě to, co je na psaní tak úžasné. Ať už píšeme z jakéhokoli pohledu, vždy se najdou názory, že vypravěč nemá vlastně nic společného s autorem (neboť každý vypráví ze subjektivního hlediska svou smyšlenou realitu) anebo každému čtenáři zkrátka vyhovuje jiný styl vypravěče. Věřím však, že skvělý příběh lze vystavět na obou pohledech.

Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.