Vnitřní hlas: Jak jsem našel své odpovědi

Odmalička jsem vedl nějaké vnitřní rozhovory. Už jako dítě jsem věděl, že mám v sobě hlas někoho, koho ještě pořádně neznám, ale mám celý život na to, abych zjistil, kdo to vlastně je. Není to nic nadpozemsky spirituálního – nebo možná je, jen si myslím, že podobný hlas má v sobě každý z nás. Mluví ke mně, mluví k vám, ale otázkou je, jak moc dokážeme tomuto každodennímu zázraku naslouchat.

Kdo to k nám mluví?

Věřím, že nás někdo sleduje a občas se nás snaží kontaktovat. Je to hlas, který k nám mluví ve chvíli, kdy se začneme zajímat o svou životní filozofii. Kdo jsme, odkud přicházíme, kam máme dojít... už jako dítě jsem chtěl znát odpovědi na všechno. Proč je tráva zelená? Proč mám hnědé oči? Jak vznikl vesmír? Byl jsem mladý filozof, aniž bych věděl, co to filozofie je. Pocity ale nemusejí dostávat jména, stačí, že je prožíváme.

Vadilo mi, že nedostávám žádné jasné odpovědi. A co více, připadalo mi, že všichni lidé okolo mě si na tenhle svět prostě zvykli, zatímco já měl nad hlavou neustále imaginární komiksový otazník. Svět se nechoval podle mých představ, takže jsem se před ním uzavřel. Ve chvílích největší zoufalosti se ale zase ozval ten podivný hlas. Myslím, že se začne ozývat především ve chvíli smutku a bolesti, jako bychom skrze něj projektovali naši lítost. Nejspíš je to však něco jako obrana organismu před úplným bláznovstvím, případně je to znak bláznovství – interpretaci nechám na vás.

V depresích jsem začal slýchat hlas, který mi odpovídal na všechny mé všetečné otázky. Nejdřív mi připadalo, že je to jenom podivná samomluva, jenže časem mi docházelo, že to nemůžu být já. Já býval vyděšený, neznalý, vzteklý, podrážděný a plný smutku, avšak ten hlas ke mně mluvil s naprostým klidem, rozvážností, láskyplností a klidem. 

Máme v sobě Boha?

Jsem skeptický k náboženství, věřím především tomu, co sám nějak vnitřně prožiju, proto nechci nic uspěchaně pojmenovávat – jak jsem psal, pocity se pojmenovávat nemusejí. S tímhle hlasem jsem nicméně uvěřil tomu, že máme všechny odpovědi, které hledáme, přímo uvnitř sebe. Ve své hlavě, v srdci, možná v duši, kdoví.

Když o tom píšu, celé mi to zní jako něco šíleně ezoterického, jenže lidé ke mně začali chodit a ptát se na to, jak jsem přišel na všechno, co jsem napsal do svých knih. "Kde jsi přišel na takový popis lásky? Jak jsi došel k těm úvahám o vesmíru, společnosti, mezilidských vztazích, svobodě nebo strachu? Když jsi začal psát, bylo ti teprve sedmnáct let, takové věci ještě nemůžeš znát."

Nejsem žádný guru, duchovní nebo vysoce inteligentní bytost. Hledat odpovědi začne být totiž velice snadné, když začnete vést rozhovory sami se sebou. Vedl jsem je celé hodiny. Napsal jsem desítky stran rozhovorů, kdy já jsem pokládal otázku a "něco" ve mně asociativně ihned odpovědělo. Nestíhal jsem ty odpovědi psát.

Vesmír je uvnitř nás

Tyhle zkušenosti mě dovedly k filozofii subjektivního idealismu. Svůj svět ovládáme svým myšlením, ale abychom ho mohli ovládat podle svých představ, musíme nejprve rozeznat, odkud které myšlenky přicházejí. "Je to vaše víra, nebo vám je někdo podsunul?"

Vrátím se trochu zpátky. Takže jsem kluk, co si povídá sám se sebou a dozvídá se tím o sobě a o světě něco nového. Dřív jsem se domníval, že nejvíce se člověk dozvídá z toho, jak pozoruje svět, ale svět prochází filtrem našeho vnímání, a proto jsem si uvědomil, že se o světě mnohem více dozvíme, pokud pozorujeme sami sebe. A když jsem na začátku psal, že jsem to bral jako pouhou samomluvu, ale později to zpochybnil, nyní zase tvrdím, že to samomluva byla. Proč?

Protože máme v sobě náš vlastní hlas, který toho ví mnohem více, než jsme schopní si připustit. Máme v sobě sílu, o které nevíme, protože se vynořuje na povrch v mezních situacích. Vedl jsem rozhovory s člověkem, kterého jsem celý život přehlížel. Je to nějaká představa mě samého, nějaké vylepšené já na vyšší úrovni vědomí, jež ke mně promlouvá. Ať to zní jakkoli směšně, tato autoterapeutická metoda mi pomohla vymanit se z depresí a napsat několik knih. Hledejme proto pomocná lana v této představě, neboť uvnitř nás se skrývá milující bytost, která nás nerada vidí smutné.

Abstraktní věci 

Když mluvíte sami se sebou, dá se říct, že čas přestane být kontinuální. Mám v sobě představu člověka, kterým bych se chtěl stát, tahle představa mě vede a pomáhá mi k tomu, abych takový byl, a já se tou představou pak skutečně stávám. Už to není lineární cesta, protože v sobě máme hlas člověka z budoucnosti, jejž zároveň konfrontuji se svou minulostí, ale především: všechno se to děje teď.

Pochopím, pokud vám bude můj dnešní článek připadat až moc abstraktní a nejasný, ale tohle je má cesta, z níž načerpávám inspiraci a díky které jsem našel své odpovědi, přestože některé otázky možná mají zůstat tajemstvím. Nedívat se ven, ale dovnitř. Nakonec mi dovolte jeden útržek z mých soukromých rozhovorů, které jsem s touto představou vedl:

– Odkud znáš všechny ty odpovědi?

– Všichni je známe, jen na ně zapomínáme. Jsou opravdu prosté, když jim člověk neodmítne naslouchat. Máš v sobě celý vesmír, sepiš si všechny odpovědi do knihy. Vím, že jsi vždycky chtěl být spisovatelem.

– Kdo by něco takového četl?

– Věř mi, jednou to někdo číst bude.

– Tohle nemůžeš vědět.

– Ale vím.

– Jak to můžeš vědět? Kdo seš, že seš tak troufalej?

– Můžeš mi říkat třeba Jerry.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.