Fyzické tresty a války nikam nevedou aneb pacifismus v praxi

V den stého výročí konce první světové války mě napadlo sepsat článek o tom, jak důležitý je pacifismus nejen ve světových událostech, ale také v našem osobním životě. Nemusím se datovat do šedesátých let hippies, abych pravil, že součástí mé životní filozofie je dosahovat všeho především mírovou cestou. Mírová cesta se však pro mě nerovná politice appeasementu, která se vyznačuje především ústupkem agresivním stranám. Ta koneckonců, využijeme-li paralelu s válečnou historií, neměla užitek ani ve 30. letech, kdy vyústila v Mnichovskou dohodu.

Co je pacifismus a kdo je pacifista

Na začátek je třeba trochu upevnit terminologii a povědět si něco o tom, co znamená být pacifistou. Původně se pacifismus vztahoval k náboženství a jako hnutí vycházel z biblického přikázání "nezabiješ". Sarkastickou poznámkou budiž pohled na násilnou historii způsobenou právě náboženstvím. 

V dnešní době se pacifismus považuje (spíše než za hnutí) obecněji za přesvědčení, že by se různé spory měly řešit hlavně mírovou dohodou. Pacifista je ten, kdo má odpor k válce a násilí. Dovedu si představit, že s takovým výkladem se mezi námi najde spousta pacifistů. 

Pro mě je pacifismus součást určitého etického kodexu, kterým se snažím řídit – odmítám násilí a nevěřím, že může lidstvu (ale i individuálnímu člověku) přinést rozvoj a větší užitek. Tahle vnitřní životní filozofie se v praktickém životě nevyznačuje pouze vyhraněným postojem k násilí či válce, ale hlavně při řešení jakýchkoliv konfliktů a problémů. Hodnota pacifismu se stala o to zásadnější při válce na Ukrajině.

 

Cesta kupředu nevede přes násilí

Mír a násilí bych zobecnil jako typ jednání konstruktivního a destruktivního. Zatímco násilné prostředky jsou agresivní a neznají respekt, trpělivost, slitování či soucit s druhou stranou, nástroje míru spočívají hlavně ve vzájemné komunikaci. O problému se pokud možno s klidem diskutuje (což někdy vyžaduje značnou dávku sebeovládání) a cílem je zejména vzájemná kooperace obou subjektů.

Jak řešíte konflikty s partnerem/partnerkou? Jak komunikujete se svým šéfem? Jak jednáte v krizové situaci? Jak komunikujete, když se vám něco nelíbí? Jak se chováte, když jste naštvaní? Co děláte, když vás někdo otravuje? Jak se zachováte, když vás někdo urazí, obviní, naštve, vyděsí, poníží nebo přehlíží?

Všechny tyto otázky řešené v každodenním životě vyústí pokaždé v jediné dilema: buď jednáte s rozmyslem a konstruktivně (snažíte se o problému slušně mluvit, diskutovat, najít společné řešení, najít nejlepší řešení pro sebe samé), nebo se necháte unést danou situací a ovládnou vás destruktivnější myšlenky a emoce (rozhodnete se pomstít, oplácíte stejnou měrou, musíte mít za každou cenu pravdu, zvítězit nad druhým i za cenu jeho úplného pokoření). Výsledkem destruktivního jednání ovšem bývá, že nějak negativně poznamená obě strany anebo značí problém se sebeovládáním a selhání jedince v okamžiku, kdy si nedokáže vynutit či obhájit požadavek.

Pacifismus vychází z latinského výrazu pacificare, což v překladu znamená "mír uzavřít, zjednat, uklidnit". Uklidnit se, než začneme bezmyšlenkovitě jednat. Právě odzbrojení, jak ve válce nebo v běžném mezilidském jednání, vede k nějakému dalšímu posunu. Psotoj k pacifismu v otázkách běžného života je mimořádně vidět na přístupu lidí v otázce použití fyzických trestů vůči dětem.   

 

 

Výchova a fyzické tresty

 

Zvláště u nás v ČR se neustále vedou diskuze o fyzických trestech na dětech a panuje tu pořekadlo, které mnozí považují za vtipné: "Škoda rány, která padne vedle." Zastánci fyzických trestů je obhajují ochranou dítěte před nebezpečím; považují je za okamžitý zásah, když dítě neuposlechne nebo zkouší naše hranice, považují je za prevenci proti rozmazlování apod.

 

Existuje mnoho jiných strategií výchovy, které jsou podporovány vědeckými výzkumy a považují se za efektivnější a zdravější alternativy k fyzickým trestům. Patří sem například pozitivní posilování, nastavení jasných pravidel a hranic, zdůvodňování jednání (hlavně v impulzivních reakcích, i rodiči ujedou nervy), modelování správného chování a komunikace a používání neškodných disciplinárních opatření, jako je časové omezení nebo odebrání privilegií.

 

Vědecké výzkumy a odborníci na výchovu dětí obecně nedoporučují používání fyzických trestů jako efektivního nástroje výchovy. Existuje mnoho studií, které prokazují, že fyzické tresty mohou mít negativní důsledky pro děti a jejich dlouhodobý vývoj. Organizace, jako je Americká psychologická asociace (APA) a Světová zdravotnická organizace (WHO), se postavily proti fyzickým trestům a nazývají je nepřiměřenými a škodlivými. Některé z dlouhodobých negativních důsledků spojených s fyzickými tresty zahrnují:

 

• Zvýšenou agresivitu – Děti, které byly vystaveny fyzickým trestům, mají vyšší tendenci k projevování agresivity ve svém chování.
• Psychické problémy – Fyzické tresty mohou způsobovat u dětí problémy s emocionálním zdravím, jako jsou deprese, úzkosti, nízké sebevědomí a negativní vnímání sebe sama. Bití a jiné trestání tohoto druhu je vždy útokem na důstojnost.
• Toxické vztahy – Fyzické tresty mohou ovlivnit důvěru a vztah mezi dítětem a rodičem, což může vést ke zhoršené komunikaci a negativnímu vztahu. Tyto vzorce však děti mohou přebírat i v dospělosti ve svých partnerských vztazích.
  
• Učení agrese jako řešení – Když děti vidí, že se fyzické tresty používají jako forma řešení problémů, mohou se naučit, že agrese je přijatelným způsobem řešení konfliktů.

 

Jistě, najde se mnoho typických hlasů, kteří tvrdí, že je rodiče bili a jsou jim za takovou disciplínu dokonce vděční,  že se tvoří generace sněhových vloček nebo že přes fyzické tresty z nich vyrostli psychicky vyrovnaní jedinci. Nechci nikomu promlouvat do duše, jak moc jejich životní problémy souvisí s jejich výchovou, faktem ale je, že dítě je bezbranné a síla osobnosti a hodnot se vždy pozná především na tom, jak se chováme vůči bezbranným, než těm, co mají sílu. 

 

Řezání k laskavosti a emaptii zkrátka nevede. Nemusí mít vliv žádný, ale rozhodně nemá vliv pozitivní. Že z vás vyrostl spokojený člověk, to opravdu není díky fyzickým trestům.

Dítě nepřestane mít rádo své rodiče za to, že jej určitým způsobem vychovávali, projeví se to však na tom, jak má rádo sebe samé, jak vnímá své bezpečí, komu důvěřuje a to všechno vede i k psychosomatickým důsledkům. Nechci tu psát, že rodič, který užil fyzického trestu, je špatný, jen si myslím, že to prostě jde i bez toho. To, že následky nevidíte, neznamená, že tam nejsou. Všecko v našem životě, zvláště v dětství, v nás zanechává stopy. Další různé mýty ohledně fyzických trestů doporučují přečíst třeba na webu Linky bezpečí.

 

Mravnost a pragmatický přístup

Snažit se o mír není jen fráze, jež má vycházet z mravní čistoty, jde zkrátka také o čirý pragmatismus, protože existují snadnější cesty, jak řešit spory, než je agrese, násilí či válka. Válečné výdaje jsou při konečném sčítání pokaždé vyšší než mírová konference. A znovu nemluvím jen v rovině světových válek, neboť vaším osobním válečným výdajem v řešení konfliktů může být úbytek energie, znechucení, vyčerpání, zahlcení negativními myšlenkami a podobně.

Bohužel ne vždy se snaží druhá strana řešit konflikty mírovou cestou, třebaže vaše mravnost může sahat klidně až do stropu. Když někdo prostě chce vyvolávat konflikty, neutěší ho nic. Kdo chce psa bít, hůl si najde. Říká se, že moudřejší ustoupí, ovšem tento přístup agresivní stranu často spíše posílí v domnění, že bude ustupovat každý. Snažit se o mír neznamená dávat konfliktní straně větší prostor pro expanzi svých negativních sil.

Co by na to řekl Winston Churchill? Není přeci jen naše svoboda vydobytá násilím?

Když Karel Čapek píše v Matce o tom, jak i žena, která nenávidí násilí, podává svému synovi zbraň se slovy "Běž!", uvědomíme si jednoduché poselství: Před agresory nemůžeme ustupovat. Ve chvíli, kdy jsme utlačováni, takříkajíc zahnáni do kouta, už jde spíše o vlastní obranu. Snažíme se ubránit naše nenásilné hodnoty, které jsou napadány násilně zvenčí. A když budeme mlčet, můžeme přijít také o základní svobodu tyto hodnoty projevovat.

 

Má dnes pacifismus opodstatnění?

Je třeba si položit základní otázku: Za které hodnoty je třeba skutečně bojovat násilně? Věřím, že takových hodnot zase tolik není. Jsou to totiž ty nejzákladnější hodnoty, kterých se většina našich běžných konfliktů netýká a které nesahají do existenciálních oblastí. Hovořím o tom, že extrémní jednání (kterým podle mě je i násilí) je v nějaké legitimizované rovině užíváno zejména v extrémních situacích, nikoli v reflexi běžného života.

Jsem pacifista, protože věřím v dobro a v to, že vzájemná dohoda je silnější než vzájemné ničení. Jsem pacifista, protože takový přístup podle mě dokáže předejít hromadě dalších konfliktů. Jsem pacifista, protože se mi dělá špatně z násilí. A jsem pacifista, protože vím, že chaos a boj, který bych vedl uvnitř sebe, se promítne i do světa kolem mě.