Na první pohled by se mohlo zdát, že patos v knihách, nebo možná i kdekoli jinde, je čiré zlo. Jako by dnešní doba nepřála něčemu, co je přecitlivělé, nedej bože když někdo dlouze popisuje s hlubokými emočními vjemy, co vidí kolem sebe. Patos neboli dojímavost až vzletný způsob projevu, je přesně to, co je vytýkáno červené knihovně nebo romantickým linkám v nejrůznějších příbězích. Já mohu bez nadsázky povědět, že moje první kniha obsahuje mnoho patosu, částečně je to určitě proto, že jsem ji měl v hlavě už někdy od patnácti let, přesto se ho nedokážu vzdát.
Jak vlastně vypadá patos
Věřím, že se s patosem v literatuře setkal každý, kdo aspoň trochu čte. Patos je totiž trochu apelem na čtenáře, snaží se ho emotivně zasáhnout a vnořit ho sugestivně do samotného příběhu. Podle mě patří emoce ke každému románu, byť se k nim každý autor staví jinak. Emoce lze totiž vyvolat i naprostou absencí jejich popisů, cynismem či lhostejným odstupem od příběhu.
Každopádně, když nastane chvíle, že se v díle začnou objevovat citově nabité metafory, vysoce nadnesené obraty nebo vzrušená, emotivní a expresivní gesta, stáváme se "obětí" patosu. Hlavním záměrem je v nás vyvolat citová rozpoložení, což se samozřejmě onou přehnanou květnatostí často míjí účinkem (klišé, podivné metafory, vyčítání).
Nemohu si ovšem pomoci, ale když se podívám na ta nejoblíbenější díla kánonu české i světové literatury, téměř vždy se v nich objevuje vysoká dávka patosu. Záleží tedy na jeho použití – někdy víme, že jde o patos a leckdy i citové vyděračství, ale akceptujeme to a navzdory všemu se necháváme vtáhnout. Co by byla Babička bez patosu, jaký by byl Brumbál bez filozofie lásky, byl by tak oblíbený Malý princ bez všech těch dětských patetických metafor?
O smyslu patosu
Smyslem patosu tak nemusí být otrava čtenáře. Mnohdy autor zcela zjevně ví o tom, že používá patos a že to čtenář rozezná, je to však součást atmosféry díla. Patos dává do příběhu emoční linii, určitý sice naivní až pohádkový nádech, ale stejně určitým způsobem odráží něčí skutečnost a pohled na svět. Pokud je hlavním hrdinou příběhu dítě (Jako zabít ptáčka, Zlodějka knih, Harry Potter – aspoň ty první díly), vyloženě se nabízí vytvořit patetické vidění světa, byť v kontrastu se syrovou realitou dospělých jedinců.
Moje první kniha "Lovec hledá odpovědi" vypráví příběh o tom, jak mladý člověk hledá všechny možné odpovědi na otázky ohledně světa kolem něj. Zjistil jsem, že když se člověk zamyslí hluboce nad vlastním životem nebo začne filozofovat o světě, dříve či později se setká s patosem. Témata jako láska, smrt, duše nebo svoboda si něco takového vyloženě žádají. Jako je život sám o emocích a způsobu myšlení, stejně tak funguje i patos jako součást určitých příběhů, které jsou založené na myšlence filozofického vnímání světa – to zní velice obecně, ale motiv toho, že některé postavy přemýšlejí jiným způsobem než obyčejní lidé, můžeme vidět obecně téměř všude.
A tak, i když se to moc nenosí, jsem v určité míře zastáncem patosu. U příběhů, které se snaží o jakési objektivní vyprávění bez emočního apelu na čtenáře, mi často přijde, že jim cosi důležitého schází. Jde samozřejmě jen o čtenářský vkus, určitě se najde spousta čtenářů, kteří upřednostňují realismus před idealismem – idealismus se s patosem pojí totiž mnohem více, protože se zaměřuje spíše na vnitřní mechanismy postav než na jednoznačný popis světa. A já, jak je zřejmé, jsem idealista.
Používat, či nepoužívat patetické fráze
Moje články neslouží jako návody, jak věci dělat, ale jsou vždy spíše zamyšlením nad tím, jakým směrem se může ubírat autorská činnost. Není tomu jinak ani dnes. Každý autor si vesměs nakonec vždy najde cestičku, jak vyjádřit svoje myšlenky, jen bych chtěl upozornit na to, že patos nemusí být vždycky špatným nástrojem.
Pokaždé jde samozřejmě o to, jak se patos využívá. Domnívám se, že to, co čtenářům na patosu často vadí nejvíce, není samotná citovost či emotivní expresivnost díla, jako spíše naivita, nesouhlas s daným tvrzením nebo klišé, jejichž čtení nás unavuje, protože neříká nic nového (nebo alespoň novým způsobem).
Při dopsání Lovce jsem se nejvíce obával kritiky přehnané emotivnosti, ale k mému potěšujícímu překvapení se na mě spíše začalo obracet více čtenářů s důvěrnými zprávami o tom, jak věci vidí oni. Patos v mých knihách se tak spíše stal branou k tomu, že se se mnou někteří začali bavit o emotivních věcech, o nichž se v běžném hovoru moc nemluví. A já jsem za to neskutečně vděčný, neboť vyvolat v někom důvěru jen díky mému psaní je pro mě opravdovým pisálkovským úspěchem. Patos tak může mít smysl i mimo řádky.
Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.
