Falešné pocity: Konfrontace ideálů s realitou

Už jako dítě jsem se díval na dospělé jedince s velkým nepochopením. Lidé, kteří se baví o nezajímavých věcech, neumějí si pořádně hrát nebo sledují pořady, které jsou absolutně nezajímavé. Myslím, že jsem se vždycky tak trochu bál dospělosti – nikdy jsem nechtěl řešit všechny ty důležité věci, bavit se o penězích, bankách, půjčkách, pojišťovnách, hypotékách, práci, politice nebo komplikovaných vztazích. Snažil jsem se uchovávat svoje bezproblémové ideály, přizpůsobit si svět tak, jak ho chci mít já, a pokud možno co nejdéle, jenže ono nás to nakonec všechny dožene.

Představy o životě dospělého člověka

Dospělí jsou pro děti často ztělesněnými bohy. V dětství se je snažíme nějak pozorovat a napodobovat. Nezáleží příliš na tom, co nám říkají, protože vidíme spíše vzorce, podle nichž se chovají. Tyhle vzorce se stanou naším rámcem nahlížení na celou společnost, a ať chceme nebo nechceme, naši rodiče se v nás nakonec zakoření a my si navždy nosíme část jejich náhledu na svět. Koneckonců to máme v genech.

Během dospívání se začneme konfrontovat s realitou a zjistíme, že dospělí nejsou bohové, že nám rodiče vždycky neříkali pravdu a že se lidé chovají úplně jinak, než jak nás žádali podle všelijakých normativních požadavků. Existují všeobecné zásady, ale zároveň existuje určitý úzus, jak věci v životě skutečně fungují.

Dá se tedy říct, že víme, jak by svět měl fungovat, ale zároveň víme, že tak nefunguje a že se mu musíme přizpůsobit.

Pro snílky, jako jsem já, je přizpůsobování bolestivé. Rád tančím ve svém idealismu, vymýšlím si vlastní světy, píšu o smyšlených postavách, interpretuji své zážitky a snažím se v nich hledat smysl, dokud nenarazím na tvrdá fakta, která na emoce kašlou. Spisovatelský svět, chtě nechtě, není reálný. Začnu se ztrácet v honu za efektivitou a úspěchem v labyrintu byrokracie, povinností a společenských konvencí.

Co jsou falešné pocity

Co jsou falešné pocity? Podle mě jsou to sdílené představy o životě, který bychom měli žít a které nám říkají, že na jejich základě dosáhneme štěstí. Tahle faleš se projevuje všemožnými náhražkami reálných pocitů. Třeba když nepřijmeme pochvalu od přátel, ale hodnotíme se na základě počtu lajků. 

Když začnu měřit svoje vzdělání titulem místo skutečných znalostí. Když měřím kvalitu života počtem destinací, které jsem navštívil. Když měřím svoji společenskost počtem svých přátel nebo propařených nocí. Když soudím svou efektivitu řádkami v životopise. Když si myslím, že moje psaní nestojí za nic, protože ho ještě nikdo nevydal jako desítkám dalších blogerů. Když si myslím, že kvantita partnerských vztahů souvisí s jejich kvalitou. Když celkově svůj úspěch posuzuji podle okolní společnosti.

Při tomhle výčtu jsem zjistil, že tyhle pocity mají vždy co dočinění s nějakými statistikami, tvrdými fakty. Oproti tomu "měkká fakta", mezi něž řadím emocionální a subjektivní složku (tedy něco jako rozdíl mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem) jsou upozaděna. Konfrontace ideálů s realitou spočívá v tom, že si začnu uvědomovat, že se lidé dívají na subjektivní pohledy skepticky a nepovažují je tolik za důležité. Důležitá jsou ve společnosti čísla, která v nás vzbuzují falešné pocity.

Vůz, do kterého nechci nastupovat

Vzhledem k tomu, jak kriticky se snažím k oné konfrontaci s realitou stavět, je zřejmé, že se od ní snažím nějak distancovat. Ale to je tak jediné, protože se od ní distancovat nejde. Každý jsme její součástí, začlenění v oné hegemonní ideologii, ze které se nemůžeme vymanit.

Nedávno jsem uvažoval, proč mě vlastně tolik baví psát a vymýšlet nejrůznější příběhy. Došlo mi, že je to zčásti vzdor vůči tomu, co se děje kolem mě. Moje ideály se konfrontují s realitou, nedokážu se s tím jednoduše smířit, a tak se to snažím vložit mezi řádky. Je to tedy nejspíš určitá známka slabosti člověka, který se nějak snaží hledat uplatnění a vlastní cestu v tomhle "matematickém sešitě", protože neumí počítat.

Dnešní článek by se tedy dal zařadit do pravidelného štosu se štítkem "pláč, jak nechápu svět", ale raději bych, kdyby si z něj čtenář odnesl to, že když se trochu více zamyslíme, nemusíme přijímat všechny ty falešné pocity, které jsou nám v dnešním mediocentrickém vnímání podsouvány. Radost a štěstí se totiž nakonec vždycky skrývá v kvalitě našich emocí, nikoli v kvantitě našich přátel, vztahů, titulů, splněných snů, lajků, komentářů, pracovních zkušeností, peněz nebo připnutých špendlíků na mapě navštívených míst.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.