Státní a životní zkoušky aneb když všechno z rukou padá

Jednou za čas nás v životě přepadne nějaká zkouška. Skáčeme přes menší či větší překážky a jsme buď veselí, že se nám ji podařilo zdolat, nebo upadneme do hlubokého zklamání, protože jsme něco nezvládli. A někdy můžeme být skleslí už jen z toho, že něco ani nezkusíme – když nás svírá strach zvaný "co by kdyby".

Jak se stavím ke zkouškám

Obvykle se snažím vidět v každé zkoušce příležitost k růstu, ale faktem je, že jsem celkem bojácný člověk. Mám rád bezpečnou zónu, žádná velká dobrodružství a změny. Když vím, že má přijít něco velkého, dostanu úzkost a pořád dokola o tom přemýšlím. Kolikrát to ani nemusí být žádná velká záležitost; stačí, když si to jako velkou záležitost definuju já sám.

Věc se má tak, že mám před sebou snad poslední státní zkoušky, na které se ale vůbec necítím. Dá se nad tím jednoduše mávnout rukou, takové stavy zkrátka zažívá každý, já si ale přeci jen připadám jinak. Vlastně ani netuším, jakým způsobem jsem se k těm státnicím dostal, nemám praktickou mysl, všechno se mi plete, nad věcmi přemýšlím dlouze, většina věcí mi také trvá mnohem déle než ostatním, těžko se adaptuji, neumím se ani plně vyjádřit a všechno mi z rukou padá. Spousta běžných záležitostí ve mně vzbuzuje stres a jsem nervózní, když vím, že mě čeká něco velmi nejistého.

Tyhle stavy popisuju také jako obhajobu toho, proč tenhle měsíc Jerryho blog chátrá. Jakákoli jiná činnost než civění do těch nepřehledných zápisků mi připadá jako neodpustitelný hřích. Teď ale píšu v půl čtvrté ráno, vyčerpaný a stále stejně nejistý. Třeba mi vypsání pomůže. Dostal jsem příšerný posudek a začal si přehrávat ty nejhorší scénáře, které mohou nastat. A do toho se míchají otázky nad smyslem toho všeho; co taková nezvládnutá zkouška vypovídá o člověku, co vlastně znamená titul, co znamená být vzdělaný, proč se lidé neustále podrobují hodnocením od ostatních a jaký to bude mít přínos nebo tragické důsledky.

 

Když nic nevychází

Nevím, jak je to u vás, ale když mě přepadne nějaké zkušební období – a nemusí se to týkat školy – obvykle se k tomu nahromadí mnohem víc problémů. Je to takový domino efekt, který zkouší, co všechno ještě vydržím, i když už se cítím na pokraji všech sil. Nastanou chvíle izolace, nízké sebeúcty, vzteku, smutku, beznaděje a bude se to zase dlouho táhnout.

Ale pak si řeknu, že tímhle už jsem si přeci procházel. Existují slunné dny, existují temné dny, ale nakonec se tenhle příběh vždycky nějak píše dál, ať už daná zkouška dopadne jakkoli. Svět se nezboří, jen se může jevit zničeně. Planety se sunou stejnou rychlostí po svých zaběhnutých dráhách. Mám období, kdy mi nic nevychází; nepatřím mezi ty, kterým se daří; jsem takový a makový, ale nakonec člověku stejně nezbývá nic jiného, než se alespoň opřít o naději, že všechno zase bude OK.

Pokud vám připadá, že vás život zkouší, ať už jakkoli, nejspíš to tak opravdu je. Pravděpodobně to tak bude i nadále, protože tady zkrátka nejsme proto, abychom seděli ve své komfortní zóně. Budeme pořád něčemu čelit, ale i když budeme spíše mezi těmi desítkami poražených, o kterých se raději nemluví, než na stupnici vítězů, vždycky má cenu alespoň zkusit danou překážku zdolat. A když to ani pak nepůjde, tak se prostě rozhodnout jít dál a čelit něčemu novému, co nám život připraví.

Aktualizace po pár týdnech – Opravdová zkouška je o překonávání vlastního strachu a zkoušení věcí, které se nám mohou zdát neuskutečnitelné. Může to být totiž opravdu jen zdání. Moje zkouška nakonec dopadla úspěšně; děkuju za ni, přestože mi přinesla mnoho stresu, probdělých nocí, izolace a pochybností. Za každou růží se skrývají trny, v celku je však překrásná.