Ještě stále se najdou jedinci, kteří dokážou uvěřit všemu, co se šustne v televizi, stejně jako když lidé v minulosti hltali každé slovo, které pronesl řečník v kostele. Rádi získáváme informace zprostředkovaně a už si ani neuvědomujeme, že se stala média něčím, co vlastně začalo tvořit naši sociální realitu. Nezáleží na tom, jestli čteme, posloucháme nebo něco sledujeme – média nám předhazují, o čem máme přemýšlet a neustále nás utvrzují v nějaké vykonstruované ideologii.
Jak se tvoří realita
Dle jedné teorie, která se nazývá sociální konstruktivismus, neexistuje něco jako objektivní realita, neboť si ji jako lidé utváříme sami. Její základní myšlenka je obsažena v knize Petera L. Bergmana a Thomase Luckmanna: "Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti." Co to přesně znamená?
Existuje představa, že média jsou jakýmsi zrcadlem světa. Že nám ukazují, jak svět vypadá, a často se také domníváme, že to, jak nám média prezentují svět, je skutečné. Nemusí to být jenom fotografie na sociálních sítích, produkty populární kultury (filmy, seriály, knihy), ale také zpravodajství a celkový pohled na svět. Mnoho lidí nad tímhle mávne rukou se slovy: "To je jasné, člověk prostě nesmí věřit všemu." Tahle teorie ale není o tom, čemu věříme.
Vědci už dávno upustili od teorií pasivního publika, kdy se předpokládalo, že média fungují jako neřízená střela, která k nám přenese sdělení a my ho bez rozmyslu přijmeme. Dneska už víme, že nám média nediktují ani tolik to, co si máme myslet, ale spíše to, o čem máme přemýšlet a co je ve společnosti dominantní. Tímhle nastolováním agendy média ukazují svůj vlastní svět a reprodukce se pak stává důležitější, než je samotná událost.
Věci přestávají být autentické
Iluze a výmysly se často mohou zdát důležitější než realita. Snažíme se nějak prezentovat a opakovaným sdělením se v něčem utvrzujeme. Komerční představy mažou hranice mezi potřebnými a nepotřebnými věcmi, hodnota věcí se určuje spíše penězi než jejich užitečností (vezměte si třeba marketing společnosti Apple, jablíčkáři jistě odpustí), odcizujeme věci místům, kde byly vyrobeny, odcizujeme se taktéž přírodě a jazyk médií využíváme k zastírání reality.
Zejména názorově dominantní skupiny nám všude ukazují takové obrazy, které bychom měli brát jako standard. A smyslem teorie sociální konstrukce, o které jsem mluvil výše, je právě to, že se mediální sdělení takovým standardem stane. Vyžadujeme všemožné náhražky, jakými nemusí být pouze náš mediální profil, ale třeba i umělá rostlina v obýváku, plyšový pes nebo dobrodružný film v kontrastu s naším obyčejným životem.
Média nám zprostředkují svůj obraz skutečnosti. To, jak vnímáme skutečnost, je závislé na médiích. Stírají se rozdíly mezi tím, co je reálné, a co je pouhý výmysl.
Teoretik Jean Baudrillard dnešní svět nazývá jako hyperrealitu – média se snaží simulovat svět takový, jaký je, ačkoli tvoří spíše jen určitou reprezentaci; lidé vnímají svět skrze monitory a displeje a rozdíl mezi kopií a originálem je smazán. Není možné dohledat původní pravdu, a tak se pravdou stává to, co je reprezentováno.
Proč píšu o médiích
Moje články jsou obvykle zaměřené spíše na životní filozofii, ale čím dál více si uvědomuji, jak moderní doba a především média moji filozofii ovlivňují. Mohu používat média jako obranu před osamělostí, je téměř nemožné sociálně fungovat bez připojení k internetu, nebýt online se blíží neexistenci. Pokud tedy média určují, co je důležité, a zároveň se stírá rozdíl mezi skutečností a fikcí, je vlastně těžké najít svoji skutečnou identitu v bludišti mediálních informací.
Lze vlastně pořádně zjistit, co jsem se o světě dozvěděl sám, a co vím skrze média?
Mediální iluzi jsem zakusil i při psaní svých knih. V jedné z nich jsem vytvořil své alterego, kterému jsem ovšem přisoudil pouze negativní vlastnosti a mnohonásobně je zveličil. Čtenáři samozřejmě dokázali rozpoznat, že je postava inspirována mnou samým, už ovšem nerozeznali, které vlastnosti jsou skutečné a které vymyšlené.
Možná, že kdybych se dokola prezentoval určitým způsobem, jiným než teď, lidé by nakonec uvěřili, že takový jsem. A nakonec bych tomu uvěřil i já sám, protože často opakovaná slova se někdy stávají pravdou, a my lidé si rádi neustále na něco hrajeme. Hrajeme si s médii, dokud nás nepohltí a mediální obraz nepřekoná originál – stane se sám originálem v naší vykonstruované hyperrealitě.
