O hádkách a názorových střetech

Někdy se stává, že hodnotíme páry kolem sebe. V našich hlavách pronášíme ty nejpodivnější soudy. Jak spolu mohou někteří být, když jsou každý jiný? Proč spolu jsou lidé, kteří se hádají? Anebo: těmhle to spolu sluší, ti se vůbec nehádají, takový vztah je výhra. Vždycky když se zamýšlím nad vztahy, dojdu nakonec k tomu, že je nelze nijak zobecňovat. Ve společnosti možná převládá názor, že dobré vztahy jsou vlastně jednoduché, zatímco složité vztahy by možná ani neměly existovat. Je to podle mě škoda, protože podle takového měřítka by nejspíš neměl existovat žádný vztah.

Představy vztahu bez hádek

Zvláště zažitá je představa, že jsou spolu dva lidé šťastní, dokud se mezi nimi nezačnou projevovat jejich ideologické rozdíly. Pak přicházejí první hádky a člověk si říká, že už to vlastně není jako dřív nebo že se možná v něčem spletl. Z hádek chce většinou každý vyjít jako vítěz, a když nikdo nechce ustoupit, nakonec prohrají oba.

Nejlepší jsem v hypotetických hádkách, aneb po každé rozepři dokážu přesně plánovat, jak jsem měl odpovědět, abych hádku "vyhrál".

A teď malé probuzení: vztahy nejsou jednoduché, hádky jsou všude, lidé nejsou stejní, svět není černobílý, dokonalost neexistuje, my sami se často mýlíme a soudit vztah na základě názorové polarizace je hloupost. Představy vztahu bez hádek – názorových střetů – jsou lži. A připadá-li vám, že někde kolem vás existuje vztah, v němž se nikdo nehádá, je to obvykle proto, že to buď nevidíme, nebo proto, že jeden z partnerů je natolik submisivní, aby svoje přesvědčení ponížil ve prospěch toho druhého. Třeba jednoduše proto, že se nechce hádat.

Představa vztahu bez kompromisů je naivní. Vztahy jsou založené na komunikaci a na vzájemné úctě, pochopení, společném zájmu a snaze o porozumění. Můžeme se vztekat, že si druhý člověk myslí něco zavrženíhodného, nebo se snažíme vynutit uznání, jinak si už nemáme co říct... jednoho dne ale přijde zkouška či volba, která nás postaví před hotovou věc, že ať se snažíme sebevíc, v některých věcech si zkrátka dva lidé nerozumí.

O smyslu hádek

Hádky pročišťují vzduch. Obvykle při nich člověk vyjeví i něco, co dlouho držel v sobě. Jindy se ve vzteku křičí věci, které člověk nemyslí vážně. Často se lidé hádají o naprostých blbostech, protože jednoduše chtějí vyvolat hádku. Důvody jsou různé, ale nakonec to skončí u toho, jak moc jsme schopni respektovat názory druhého ve vztahu k jeho individualitě. 

Někomu hádky slouží jako dobrá záminka k rozchodu. Když se zbavíme někoho, kdo má jiný pohled na svět, nemusí se to zdát jako přítěž. Můžeme si říct, že kdo nejde s námi, jde proti nám, a že hádající se protějšek je vlastně na obtíž. Vztahy končí, protože dva lidé nejsou schopní překonat svou rozdílnost.

V romantických představách vypadají lidé v páru neoddělitelně, jako by vlastně byli jedním člověkem. V mých představách je něco takového naprosté šílenství. Ve vztahu jsou dva lidé a nikdy nejsou stejní. Rozdíl je v tom, jak zvládají svoji odlišnost. Vyhraná hádka není vyhraná, pokud druhý prohrál. Rozdělení je v tomhle případě zkrátka prohra vždycky.

Rozdělená společnost

Názorové střety a hádky prostupují naše směry ve všech oblastech, nikoli jen v partnerských vztazích. Vždy je to o tom, jak se s nimi vypořádáme. Skutečnost, že se musíme neustále vypořádávat s nějakými střety, nejspíš zní velice děsivě, mnohem děsivější ale může být chvíle, kdy nastane ticho. Kdy se vztahy přestanou ujasňovat, a zbyde jenom rezignace. Přestaneme se snažit vůbec vyjadřovat svá stanoviska a ztratíme své ambice.

Názorové střety tak působí jako nepřehledné bojiště ideologií, kde se vzájemně obviňujeme a přenášíme zodpovědnost za problémy na druhé, místo abychom se s nimi snažili co nejlépe vypořádat. Vím, že ne vždy lze rozumně debatovat, neboť i hádky mají svá pravidla podle toho, jak k nim kdo přistupuje.

Není špatná hádka ta, kde se dva lidé poslouchají a snaží se druhého pochopit. Špatná hádka je podle mě ta, kdy někdo nemá ani úctu k tomu, aby druhého vyslechl a snažil se na to adekvátně reagovat. Je přirozené, že mluvíme o tom, co se nám nelíbí, co bychom rádi změnili, co nás štve, s čím nesouhlasíme. A je také přirozené, že se kvůli některým věcem občas pohádáme. Nakonec je to vždy jen o přístupu a komunikaci, která nás buď spojí, nebo rozdělí.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.