Vzorce chování, které mohou způsobovat deprese

O svém potýkání s depresemi a úzkostmi jsem už něco málo napsal, považuji však za jakousi společenskou odpovědnost uvést některé věci na pravou míru. Řekl bych, že psychické poruchy již dnes nejsou tolik stigmatizovány jako dříve, zejména díky jednoduššímu získávání informací, přesto se často setkávám s otázkami, které vycházejí z neznalosti.

 

"Z čeho máš ty deprese?"

Jedním z důvodů, proč lidé s depresemi o svých potížích nemluví, je ten, že to vypadá, jako by si neustále stěžovali. Jako by se stavěli do role oběti, která je chudáček, nedokáže se pro nic nadchnout a často je vlastně neschopná. K tomu se přidávají otázky na možné příčiny takového chování – vždyť se ti nic hrozného neděje! Proč se nedíváš na věci pozitivně? Neměj strach, přestaň být taková bábovka! 

Člověk s depresí nechce být litovaný ani se stavět do role oběti. Chce mít svůj život pod kontrolou, radovat se jako ostatní, jen se mu to zkrátka nedaří.

Vlastně není divu, že se pak spousta depresivních lidí raději schová do své ulity a straní se ostatních, než aby se jejich chování podrobovalo laické analýze, která vidí depresi spíše jako smutek, podrážděnost nebo trému, což jsou stavy, jež občas zažívá každý z nás. Ovšem nezažívá je permanentně. Nezažívá je s každým vstáváním každý den, každý měsíc a nevleče se to pořád dokola. Pravé příčiny deprese totiž nemusejí vycházet z žádné vyloženě traumatické události, jak to obvykle bývá prezentováno.

 

Příčiny deprese jsou jakousi soustavou možných chemických a biologických procesů a psychosociálních vlivů. To znamená, že je to něco, co máte v sobě, určitá reakce organismu, kterou těžko ovlivníte, ať se snažíte sebevíc. Stane se nějaká událost a vaše tělo začne reagovat jinak, než reaguje tělo psychicky vyrovnaného jedince. Vytvoří se úzkost, panika nebo odevzdanost. A ne, opravdu nepomohou motivační řeči ani snaha o pozitivní myšlení, ačkoli je to samozřejmě dobrý pomocník – lepší než snaha o vlastní destrukci tím, že se veškerých snah vzdáme.

Vzorce chování

Nejsem vystudovaný psycholog, ale za ta léta, kdy jsem se s depresemi utkával, jsem dokázal pozorovat sám sebe, svoje reakce i pocity. Zjistil jsem, že existují určité vzorce chování, při nichž se cítím lépe, a pak ty, které dokážou vyústit klidně v panickou ataku (těžko kontrolovaný stav paniky, kdy máte přímo fyzické pocity na omdlení či hrůzy z toho, že to vaše tělo nezvládne – bušení srdce, zvýšený tlak, klepání nohama, nervozita, třes).

Aby se dalo pracovat s depresí a v nejlepším případě ji zcela upozadit z našeho života, je podle mě třeba především pozorovat sám sebe a své myšlenkové pochody. Je to překážková cesta a práce na delší dobu, která ovšem nakonec vždy přinese zasloužené uvolnění. Někdy si říkám, zda smyslem našeho života místo poznávání světa není spíše poznávání sebe samých, neboť okolní svět se v nás odráží.

Ve své knize Lovec hledá odpovědi popisuju stav, kdy se u mě deprese poprvé vyskytly. Kniha nabízí možné řešení, jak se může člověku razantně změnit život, když o něm začne filozofovat a hledat odpovědi na ty největší otázky o sobě samém, ale i o světě kolem něj.

V dnešním článku bych vám chtěl vyjmenovat konkrétní vzorce chování, které sice často vycházejí z mé INFJ povahy, ale na nichž se dá pracovat tak, aby přestaly způsobovat depresivní stavy. Základní postup, jak vyřešit nějaký problém, začíná podle mě ve všech případech v tom, že onen problém definujeme a uznáme jej. Je to taková legitimizace toho, co se děje. 

6 vzorců chování, které mohou způsobovat deprese

1. Jsme vyčerpaní, když na sebe bereme emocionální tíhu druhých lidí – Už jako dítě, aniž bych si to uvědomoval, jsem určitým způsobem nasával emoce a pocity ostatních lidí. Přemýšlel jsem o nich a přivlastňoval si je. Lidé často radí, abychom se nebáli toho, co si o nás druzí myslí. Nebojím se toho, co si druzí myslí; já cítím to, co druzí cítí, a tyhle emoce uchovávám v sobě. Kvůli tomu se tělo vyčerpává, protože vaše "osobní sklenice" přetéká vodou někoho dalšího. Nechat odeznít pocity druhých se někdy zdá extrémně obtížné, celý život se snažím hledat hloubku okolo sebe a přemýšlet o ní, nicméně si neuvědomuju, jakou tíhu tím pak předávám své vlastní psychice.
2. Máme na sebe příliš vysoké nároky – Nenazval bych to ani perfekcionismem, je to spíše jako hledání vyššího smyslu v tom, co dělám, a i když se mi něco povede, potřebuji v onom činu nalézt nějaké vyšší důvody, které by všemu dávaly smysl. Kromě toho dlouhodobé nenaplňování nějakých vyšších cílů způsobuje opakované zklamání vedoucí znovu k únavě organismu. Mám to tak i v kreativní činnosti – i když je výsledné dílo dobré, obvykle si jej už od začátku představuji mnohem lépe, a moje přísnost mi pak nedovolí zcela se z něj radovat.
3. Jsme citlivější na konflikty, které nás násobně více stresují než ostatní – Ani to kolikrát nemusím dávat najevo, ale problémy a konflikty prožívám uvnitř sebe tak, jako by se měl bortit svět. Možná věci příliš dramatizuji, nedokážu se povznést nebo mě něco zkrátka tak moc žere, že všechno ostatní odhodím na druhou kolej. Konflikty jsou něco, co mě vyčerpává, nad čím neustále přemýšlím a co mi nedá spát.
4. Neustále příliš přemýšlím – Už jsem o tom hovořil, ale tento vzorec zvaný "overthinking", neboli přílišné přemýšlení, dokáže skutečně unavit vaši psychiku. Hledáte ve všem důvody, příčiny, řešení nebo mechanismy, až se z toho stává spíš určitá forma obsese. Abych to nějak upřesnil: Občas se mi třeba stane, že někomu odpovím na otázku, ale poté zjistím, že jsem mohl odpovědět mnohem lépe. Dlouhé chvíle pak přemýšlím, co jsem měl říct, jak jsem to měl formulovat, jak si to asi vysvětlil daný člověk a jak by si to vysvětlil, kdybych to řekl jinak.
5. Stání na místě a stagnace – Tělo zkrátka potřebuje pohyb a vzruch. Dlouhé vysedávání u počítače, neustálá rutina, stereotyp, lebedění si v komfortní zóně, špatné stravovací návyky a sedavý způsob života způsobuje útlum a zahnívání i v psychice. Neměl jsem chuť zkoušet nové věci a řešit to, co mě v životě nikam neposouvalo. Naše duše se ale také chce hýbat. Pravidelný pohyb a cvičení mi pomohly. Cvičím jen doma, může to být i jen dvacetiminutovka, ale ten pocit poté prostě dokáže tělo zaplavit endorfiny. Smysl není v tom mít svaly jako z časopisu, ale těšit se z vlastního těla, z toho, co dokáže. Najít si pozitivní vztah sám k sobě.
6. Předstírání, nepřijetí pravdy a (sebe)nalhávání – Deprese je únava z neustálého maskování.
   

 

 

Tyhle vzorce chování jsou podle mě často uváděné lidmi, kteří depresemi trpí. Přestože je velice těžké, možná i nemožné, se jich zcela zbavit, jejich uvědomění může vést alespoň k jejich částečnému potlačení. Můžeme si prostě říct, že nejsme zodpovědní za emoce a stavy ostatních lidí, že bychom na sebe neměli brát tíhu celého světa a trochu snížit nároky na vlastní štěstí, že konflikty jsou přechodné a neznamenají konec civilizace nebo že některé myšlenky bychom měli zkrátka nechat odeznít, protože působí spíše jako odpad, než aby nám sloužily.

 

Všem, kteří se dokáží s dnešním článkem ztotožnit, bych rád vzkázal, že v tom nejsou sami, ale že zažívat úzkostné pocity neznamená muset se s nimi potýkat den co den, měsíc co měsíc, rok co rok... Je důležité umět se o sebe starat, ujasnit si, co je skutečně důležité a pokusit se naučit zvládat své emoce tak, abychom si dovolili cítit se lépe.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.