Soukromí jako přežitek aneb co všechno na sebe prozradit

Sám velký král sociální sítě Facebook Mark Zuckerberg jednou prohlásil, že soukromí je vlastně přežitek 20. století. Tenhle výrok si můžeme vykládat minimálně dvěma způsoby: buď jako normu, kterou by chtěly sociální sítě zavést, aby sesbíraly co nejvíce informací o svých uživatelích, nebo jako čisté konstatování toho, jak se oproti 20. století změnila doba. Protože, jak už to dnes bývá zvykem, lidé na sebe všechno rádi vyzradí a my tak denně nahlížíme do jejich soukromých životů.

Co vlastně znamená soukromí

Právo na soukromí máme všichni. Je to sféra našeho života, kterou nemusíme nikomu vyzrazovat, pokud nejde o důležité úřednické záležitosti. Máme potřebu a právo chránit některé informace o naší osobě především proto, aby tyto informace nebyly zneužívány proti nám samotným. Dalo by se to shrnout do krátkého zamyšlení, že všichni máme nějaké tajemství, které bychom neradi veřejně hlásali, ať už se jedná o naše zlozvyky, neúspěchy, nepříjemnosti či minulost.

Právo na soukromí je jedno z těch nejzákladnějších lidských práv; Všeobecná deklarace lidských práv počítá s tím, že má každý přirozenou důstojnost, rovné možnosti na svou ochranu a nikomu by do těchto práv nemělo být svévolně zasahováno.

Možná právě proto se ve světě strhla obrovská mela ohledně GDPR a znervózňujících kauz sociálních sítí a jejich pravomocí, díky nimž manipulují s našimi osobními informacemi. Problém ovšem je, že mediálně negramotná společnost se nezajímá o dosah svého online jednání, nemá žádné tušení o metadatech a sledování pohybu na webu i mimo tyto sociální sítě, a netuší, co všechno o nich jejich mediální prezentace vypovídá.

Proč lidem už tolik nezáleží na soukromí

Dá se říct, že cizí soukromí je něco, co masovou společnost vždy zajímalo. Díky medializaci se pak do popředí dostávají zejména bulvární informace, které jsou často také dezinformacemi, a pozornost získává především infotainment (spojení informace a zábavy), ačkoli kolikrát vyhrává už jen samotná zábava. Kde nejsou dohledatelné soukromé informace – nejlépe nějaká špína – tam obvykle polevuje oblast zájmu.

Proto, aby mohli lidé bojovat o zájem a pozornost, natáčejí videa, sdílejí hromady fotografií nebo se snaží psát co nejlépe vypointované statusy, které získají tak velkou porci lajků, aby se mohlo utěšit jejich ego. Míra zajímavosti se odráží od toho, kolik věcí o sobě odhalíme, kolik věcí ze sebe svlékneme a kolik zážitků, úspěchů a pravidelných informací sdílíme.

Vlastně podobný princip vidím i v umělecké sféře, aniž bych to vysloveně kritizoval. Pokud totiž člověk něco tvoří a nedává do svého díla alespoň kousek sebe, tedy ze svého vlastního soukromí, obvykle je pak výsledné dílo nemastné neslané. Jsem si kupříkladu jistý, že kdybych do svých knížek nevložil obrovské množství soukromých informací, jejich kvalita by šla prudce dolů. Soukromí se tak stává zárukou jakési autentičnosti. Soukromé články na mém blogu patří také mezi ty nejčtenější.

Proč tedy lidem už tolik nezáleží na soukromí? Myslím, že je to proto, že jim čím dál více záleží na tom, jak je přijmou ostatní a jak moc nechtějí být přehlížení. Oslovujeme, dokazujeme, přesvědčujeme, manipulujeme, retušujeme, vypovídáváme se, prezentujeme, prodáváme se, vyslovujeme názory, křičíme, upravujeme se, modelujeme se...

Co všechno na sebe prozradit

Samozřejmě neexistuje univerzální rada, která by říkala, že něco je dobré vyzrazovat a něco ne. Každý většinou dojde nakonec k tomu, ať si každý sdílí o svém soukromí přesně to, co uzná sám za vhodné. Obhajoba tohoto chování pak spočívá obvykle v tom, že koho něčí soukromí nezajímá, ten jej sledovat nemusí.

Přílišné prozrazování nemusí vadit těm, kteří se kasají, že je jim vlastně jedno, co si o nich ostatní lidé myslí, a že jsou zkrátka upřímní. Takové jednání se ovšem může často vymstít v jejich budoucnosti, neboť lidé se časem mění. A tak nás mohou dohnat opilecká videa u pracovního pohovoru, erotické fotografie rozeslané při "nevinném" sextingu, stalkující slídil nebo usvědčující zprávy našeho minulého já, od kterého bychom se nejraději distancovali.

Mým cílem ale není kázat, abychom se všichni schovali do nory a pečlivě si chránili všechny osobní informace. Věřím, že ve sdílení soukromí je spousta dobrých myšlenek – především pokud sdílíte své zkušenosti, které by mohly někomu dalšímu pomoci, nebo když zkrátka vyfotíte něco hezkého a chcete se tím bezelstně pochlubit.

Sdílejte své soukromí, ovšem nezapomínejte, kde jsou meze a kdy by vám to mohlo spíše ublížit. Obvykle to jsou osobní kritiky, vulgární ventilace, nahota, negativní domněnky, nevkus nebo zkrátka nedostatek sebereflexe.

Doba nesoukromá

Nechci v nikom vzbuzovat paranoiu, ale žijeme ve městech, kde jsou všude kamery a systémy na rozpoznávání obličejů, sledují nás naše bankovní účty, platby v obchodech, smlouvy, telefonáty, chytré domácí spotřebiče... taky už vás někdy překvapilo, jak relevantní jsou reklamy, které na vás vyskakují? Odkud na vás někdo vzal telefonní číslo? 

Někdy totiž stačí odkliknout ono známé "souhlasím s obchodními podmínkami", což je vlastně vyděračská linka k tomu, abychom mohli používat nějaký produkt. Za cenu našich soukromých informací.

Soukromí ale vždy zůstane něčím, co formuje také naši vnitřní integritu. Někdy se skutečně stačí jen zamyslet a pochopit, proč vlastně sdílíme. Kolikrát je to totiž jen o tom, že se cítíme osamělí a potřebujeme pozornost, že se potřebujeme něčím povyšovat nad ostatními, vychloubat se vztahem, bohatstvím, krásou nebo úspěchem. Ve skutečnosti tu ale nemusíme dokazovat nikomu vůbec nic. 

Stále věřím v soukromí a jednoduché loajální sdílení mezi dvěma lidmi – věci, které udržujete jen se svými nejlepšími přáteli, milenci, se spřízněnými dušemi nebo s rodinou. Tím, že sdílíme něco, co by mělo zůstat například jen v důvěrném vztahu, se onen vztah stává něčím lacinějším; něčím, do čeho může vstoupit každý. Soukromí má stále svoji cenu, utváří loajálnost, pevné vazby i vnitřní svobodu mlčet, když se k něčemu ani nechceme vyjádřit.