O stáří, ageismu a zastávce, ze které ujíždějí vlaky

Moje narozeniny mě přinutily přemýšlet o tom, jak člověk stárne, jak se mění jeho představy o tom, co by měl nebo neměl dokázat, jak moc je prospěšný pro společnost a co vlastně v dnešní době znamená ono číslo našich let.

Jak funguje stárnutí

Moje fyzikářka jednou přirovnala stárnutí lidských buněk ke xeroxovým kopiím. Každá nová kopie bude vybledlejší a vybledlejší a bude se čím dál méně podobat mladému originálu, a kopie kopií se natolik opotřebí, až přestane být čitelná. Také se říká, že na začátku jsme "tabula rasa", tedy nepopsaná deska, na níž píšeme své příběhy, a když ve stáří zapomínáme, písmenka se zase vytrácí.

Kromě toho, že se opotřebováváme fyzicky, to opravdové stáří přichází s opotřebením psychickým. Říká se přeci, že jsme tak staří, na kolik se vnitřně cítíme. Já jsem tu sice teprve čtvrt století, ale kolikrát si připadám jako starý a unavený dědek, a jednou určitě budu takový ten vzteklý mrzout nadávající na to, jak mu ujely všechny vlaky.

Nejhorší je přicházet o iluze, pomalu střízlivět z mládí a přemýšlet o tom, co všechno jsme mohli stihnout a nestihli, co jsme mohli zkusit a nezkusili, čeho jsme se zbytečně báli, komu jsme věnovali svůj čas nebo co všechno jsme mohli vybudovat.

Stáří není smutné proto, že se ztrácejí naše potěšení, ale naše naděje. – Jean Paul

Věk jako ukazatel našich úspěchů

V inzerátech se dovídám o požadavcích na uchazeče, kteří by měli oplývat několika tituly s několikaletou praxí, zcestovalí a hodící se především do mladého vitálního kolektivu. Také už se nestíhám dostat do těch časopiseckých žebříčků úspěšných mladých podnikatelů, co založili svůj prosperující byznys někdy v dětské kolébce.

Nežiju na Bali, dokonce ani v Praze, nefotím krásné umělecké fotografie, stále se mi nepodařilo nic vydat knižně, nemám vymakanou postavu, neumím pořádně ani vařit a žiju v pokoji, kde se věčně válí hromada oblečení.

Abych nezněl ufňukaně a zklamaně, tohle všechno píšu v jisté nadsázce, protože věřím, že přímka našeho věku nemusí být v přímé úměře s našimi tzv. úspěchy. Někdy stačí zkrátka dělat to, co chceme, a k tomu se pokusit dosáhnout toho, co se nám ještě nepodařilo zrealizovat, aniž bychom se tím kdovíjak trápili.

Kdy přichází stáří

Stáří lze definovat různě – dosažením věku 65+ dle statistického úřadu, narozením vnoučete, ztrátou vlastní soběstačnosti, odchodem do penze, ztrátou sexuálního zájmu (ženám dotikají biologické hodiny a muži zapomenou, že kdy existovala nějaká erekce) nebo ztrátou vkusu, kdy už je nám jedno, že si přejeme nákupní tašku na kolečkách a že všichni máme na hlavě stejně šílený květák.

Ať je to jakkoli, řekl bych, že stáří je spojené zejména s rezignací. Začnete přemýšlet o tom, že nedělat nic je lepší než dělat něco, ztrácíte ambice, televize se stane zbožnou relikvií, učení ztratí význam a být doma s myšlenkami o počasí a nemocech se na žebříčku hodnot posune před trávení času s přáteli.

Když jsem psal o tom, že se někdy cítím jako starý dědek, je to kvůli tomu, že bývám často rezignovaný, nikoli kvůli tomu, že "slavím" další ze svých narozenin a začínám o tom přemýšlet. Stáří je stav odevzdané mysli, která se cítí unavená a opotřebená. Nikdy však není pozdě probudit ji znovu k životu, nikdy není pozdě k ničemu, co bychom rádi dokázali.

A tak, přestože mi bude trvat déle, než se k nějakému tomu velkému úspěchu vyšplhám (protože mi kupa věcí trvá déle k dosažení než ostatním), bude to jedno, protože ani tolik nezáleží na tom, jak dlouho cestujeme. Hlavně se těšit z oné cesty.

O ageismu

Ageismus, neboli diskriminace na základě věku, je podle mě ve společnosti častější, než si většina z nás uvědomuje. Nepotýkají se s ním jen starší lidé, ale i mladí. Staří jsou často odmítání z pošetilých důvodů jako pomalost, malá flexibilita, vážnost, nemodernost nebo absence krásy dle společenských měřítek. Mladí zase pro svou nezkušenost, naivitu, přílišný zápal, nevzdělanost, ignoraci nebo nedostatečnou autoritu.

Všechno by se dalo smíchat dohromady, ale pořád žijeme ve společnosti, kde mnohdy forma vítězí nad obsahem a kde si lidé raději vyberou lež zabalenou v úhledné mašličce než ohyzdnou pravdu. Ageismus je něco, co popírá lidskou rozmanitost a co předpokládá na základě předsudků, že s vaším věkem se musí formovat vaše vlastnosti tak, jak to prezentuje nějaký ubohý status quo.

Věk je jenom číslo, které by nás nemělo definovat. Můžeme si připadat mladě nebo staře, ale to neznamená, že mladí nebo staří jsme. Jsou to jen domněnky. Soustava názorů, kterým jsme se podřídili. A už vůbec bychom se neměli stáří vysmívat, protože k němu všichni směřujeme.

Když nám ujede vlak, obvykle můžeme nastoupit do nějakého dalšího. Všechny vlaky někam dojedou, na všech těch místech můžeme něco nového prožít, začínat znovu a zkoušet se zabydlet na nových zastávkách. A především si vždycky můžeme užívat samotnou jízdu raději, než se vnořit do pocitů Starých žen od Františka Halase.

Update 2021: Tenhle článek jsem psal už před několika lety. Dnes je mi už 28, tak ho trochu oživuji. Na stáří se dívám stejně jako tehdy, jen s ohlédnutím zpět vnímám to, že čím jsem starší, tím jsem spokojenější. Ano, i přes větší pupek a řídnoucí vlasy. Člověk se rád ohlédne za těmi teenagerovskými a vysokoškolskými léty, ale v konečném důsledku je rád za to, kam se posunul. Především ve své hlavě.