Jak jsem začal psát aneb moje katastrofální historie

Považuji za ostudné, že jsem napsal už tolik článků o psaní, ale teprve dnes píšu něco o tom, jak jsem se vlastně k psaní dostal já sám. Spisovatelská dráha není o tom, že si sednete a napíšete knížku, i když bych si to tak přál. Připodobnil bych to k vyčouhlému stromu, který musí mít silné kořeny a mohutný kmen. Aby mohly vznikat rozvětvené příběhy plné zajímavých květů, je třeba vyrůst, a proto je třeba ocenit i trochu té historie.

Moje první pokusy o psaní

Protože jsem měl literární ambice už někdy v mateřské školce a moje starší sestra už uměla nějaká ta písmenka z abecedy, stala se mojí učitelkou. Téměř doslova, protože jsme si často hráli na školu, kde já byl ten podřízený a poslušný student, který ji musel ve všem poslouchat, a v té době mě nenapadlo, že uklízet za ní věci v pokoji nepatřilo do povinností každého žáka.

Avšak, jak už jsem řekl, mezi těmito událostmi mě ségra naučila spoustu dovedností ještě dřív, než jsme je následně probírali ve škole, díky čemuž jsem pak mohl lajdačit, takže mi náleží vyjádřit především vděčnost. Začal jsem psát své první příběhy, které ve skutečnosti kopírovaly děj z těch nejznámějších pohádek, ale protože jsem neuměl psát obsáhle, jejich rozsah obvykle činil jednu až tři věty v poznámkovém bloku.

V téhle předžákovské době tak vznikla mistrovská díla jako "MIŠKA DE NA NÁKUPI" nebo "KRTEK A PADAJÍCÍ PANELÁKI". Líbilo se mi, že i když v takových dílech došlo vesměs ke světové apokalypse, Krtek dokázal pomocí své láskyplné povahy vždy všechno dostat zpátky do pořádku a Miška (neuměl jsem i/y) nakonec v pořádku nakoupila sír, neboť všechny příběhy musely končit dobře. Až na jeden, kdy zlá královna poté, co se dozvěděla, že je Sněhurka krásnější, utekla do komory a padla mrtvá k zemi – z neznámých důvodů.

Moje druhé pokusy o psaní

Další peklo, které mě poznamenalo – tentokrát již v letech prvního stupně základní školy – byly devadesátkové seriály, které vysílal rituální kult televize Nova. Vymyslel jsem a nakreslil své vlastní Pokémony a psal o nich povídky. Pamatuji si na jedinou, která hovořila o neporazitelném sněhulákovi, kterého nakonec ale dorazilo jaro a vycházející slunko. To už pomalu dostávaly povídky rozsah jedné A4 ve Wordu verze 1995 psané písmem velikosti 24 – a když mluvil Pokédex, bylo to tučně.

Plagiátorství námětů z jiných příběhů pokračovalo přes Xenu, rytíře Ivanhoea a Adriana a Graciellu, kteří vystupovali v zelené Esmeraldě. Někdy v té době jsem si uvědomil, že šťastné konce jsou nudné, a tak obvykle všichni do jednoho umírali, jako když padá domino. Způsob smrti byl obvykle velice důmyslný – Ivanhoe šel na útes a spadl, Graciella se nedívala na semafor a srazilo ji auto, Xena nechytila svůj bumerangový kotouč a ten ji probodl. 

Přijde mi, že jedním z charakteristických rysů, které lze rozpoznat u velice mladých začínajících autorů, je snaha o co největší akci a nečekané zvraty, které ovšem nakonec nikdy nedosahují plánovaného efektu. Zápletky jednoduše nejsou nijak originální a postavy jsou plastické jako operace vyhaslých hollywoodských hvězd.

Moje třetí pokusy o psaní

Jednoho krásného dne mi konečně došlo, že bych neměl postavy a příběhy kopírovat, ale že bych mohl vymyslet také něco vlastního. Z dětských zkušeností se moc čerpat nedá, proto jsem spoléhal především na fantazii. Začátečníci si často vybírají scifi nebo fantasy žánr, protože je zde naprosto svobodná ruka, což ovšem někdy bývá na škodu.

Vytvořil jsem trojici ústředních postav, které v každé kapitole bojují proti nějaké nestvůře – ano, tohle stále bylo ještě na základní škole. Hlavní hrdina, nevím proč, dostal gargantuovské jméno Šajl. Jeho nejlepší kamarádi se jmenovali Damian a Ann (Ann se původně měla jmenovat Anastacia, ale během psaní jsem si uvědomil, že tak dlouhé jméno mě nebaví psát pořád dokola a že se tak jmenuje ta zpěvačka). 

Tihle tři kamarádi bojovali proti upírům, obřím ještěrům, vodním potvorám, černokněžníkům, psychopatům, kyklopům a další různorodé havěti. Kvalita byla samozřejmě katastrofální, ale takovéto příběhy mě naučily jedné z nejdůležitější vlastnosti spisovatele – vytrvalosti. Vymyslel jsem zhruba třicítku protivníků, což dávalo dohromady třicet kapitol. Na konci nepřekvapivě všichni zemřeli; přežil jen Šajlův otec Vladimír, který se do celé knihy absolutně nehodil a pravděpodobně jsem ho jen zapomněl zabít. Nevím, proč jsem měl tak vražedné choutky, jsem totiž pacifista, opravdu.

Kdy to začalo mít hlavu a patu

Je to možná zvláštní, ale přes svou pisálkovskou vášeň jsem neměl rád slohovky. Vadilo mi, že bylo předem dané téma a nutná osnova. Tenkrát jsem to nebral jako pozitivum, nýbrž jako něco, co mi brání v tvůrčí činnosti, resp. co mi brání psát o blbostech. Takže jsem svoji ztřeštěnou fantazii vtisknul do krátkých slohových prací, a i když si dodnes myslím, že stejně tak stály ony slohovky za starou belu, něco velkého se změnilo.

Někdy vám do cesty vstoupí člověk, který ve vás vidí potenciál, co ostatní přehlížejí. Tímhle člověkem pro mě byla naše paní učitelka na češtinu, kterou jsme měli pouze v šesté třídě. Byla to malá a velmi přísná dáma, která málokdy odpouštěla nějaké prohřešky nebo někoho chválila, a proto mě jednou neskutečně ovlivnilo, když za mnou přišla a skutečně velmi pochválila moje slohové práce.

Tahle učitelka viděla něco mezi řádky, co ve mně probudilo touhu psát dál. Když nás poté začala učit jiná učitelka, neviděla v mém psaní nic. Dostával jsem kolikrát i špatné známky, ale mě v hlavě uvízlo to, co jsem kdysi slyšel od té předešlé – že ve mně vidí talent, že bych měl pokračovat v psaní a že mám velkou fantazii. Držel jsem se toho, i když to třeba nemusela být pravda. Začal jsem psát, a slova do sebe začala pomalu zapadat, postavy začaly ožívat, prostředí se stávalo zajímavějším... alespoň pro mě a pár spolužáků, kteří chtěli, abych své psaní četl nahlas.

Od nepovedených pokusů k něčemu většímu

Druhý stupeň základní školy a také první léta na gymnáziu považuji za léta svého spisovatelského rozkvětu. Ne že bych zničehonic psal dobře, to vůbec ne, ale psal jsem opravdu hodně. Přicházely nové a nové náměty, nové světy, nové postavy, nové události a celý život se tak nějak měnil.

Začala se mnou mlátit puberta. Ne tak, že bych utíkal z domu, popíjel alkohol a dováděl na disco party. Měl jsem spíše emocionální pubertu, uzavření se do sebe, sarkasticko-cynický pohled na svět, deprese a všudypřítomné číhající nepochopení. Byla to doba, kdy byla moje psací budoucnost poněkud ohrožená, protože jsem si připadal neschopně a všechny ty fantazijní náměty na mě začaly působit trapně, zbytečně a bezúčelně.

Byl to právě pocit bezúčelnosti, který mě ovšem znovu vrátil ke klávesnici. Tentokrát už mého vlastního notebooku! Nejen, že jsem potřeboval ze sebe vypsat všechny ty šílené pocity, které se ve mně praly o pozornost, ale začínal jsem uvažovat o vyšším smyslu, co mi psaní dodává. O tom, že můžu předávat něco ze sebe ostatním a že to pro potenciální čtenáře může být přínosné.

První řádky Lovce

V patnácti jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že svět možná není takový, jaký se mi doposud zdál, a proto nemusím vymýšlet úplně nové světy, neboť tenhle reálný svět je sám o sobě dosti zajímavý. Začal jsem psát o událostech z běžného života a o otázkách, které mě samotného zajímaly. O tom, proč a za jakým účelem svět vůbec vznikl, jak být šťastný, co znamená láska, rodina, přátelství, víra, smrt, sex, peníze, duše, společnost nebo zdraví. 

Právě tehdy jsem podle mě teprve skutečně začal psát. Dal jsem do své knihy sebe, svoje myšlenky, svoje osobní zážitky, měl jsem připravenou osnovu, motivy, postavy, jasně daný cíl. A i když mi psaní plnohodnotné první knihy trvalo několik let a dodnes bych ji upravoval, stalo se z toho konečně první dílo, za které se nestydím a které se stalo mojí životní součástí.

Veškeré další psaní – druhá kniha, seminární a diplomové práce, blogování – se odvíjelo od téhle historie. Někdy stačí jen psát, psát, psát a zjišťovat, že se zlepšujete. Když se podívám na své první výtvory, vidím pokrok a dlouhou spisovatelskou dráhu. Nemusíte se však dívat daleko do historie. Vidím nepatrné rozdíly i v článcích na zdejším blogu, které jsem psal před rokem a které píšu dnes. Znamená to, že životní praxe je vždycky lepší než teorie.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.