Jak se stavím k politice aneb proč být liberálem

Zprvu jsem plánoval, že můj blog bude apolitický, ale nějak vnitřně tuším, že se mezi mými čtenáři pohybují stejně smýšlející lidé, a tak považuji za jakousi občanskou povinnost některé politické principy sesumírovat. Věřím, že nejsem sám, komu není lhostejné dívat se na to, jak se komunisté vrací k moci, jak u nás vítězí populismus nebo jak tolik lidí obdivuje usvědčené lháře.

Svoboda jako základ politiky

Z příspěvků o mé životní filozofii nejspíš každému vyplyne, že jsem především liberál. Svobodomyslnost, a obecně svobodu jako takovou, jsem vždycky stavěl mezi základní předpoklady k tomu, aby mohl žít člověk spokojeně. Mezi principy liberalismu patří také to, že respektuji odlišné názory, snažím se chápat, jak jsme všichni rozdílní a jak rozdílné jsou také naše hodnoty. Právě z toho důvodu mě ale neskutečně vadí, když začíná tasit drápky ideologie, která se z nějakého důvodu domnívá, že všetečné regulace, nakazování, omezování a manipulace povedou k lepším zítřkům.

Vždycky lze namítnout, že to, co je součástí českého politického spektra, je zkrátka výsledek demokratických voleb, jenže se nemohu ubránit pocitu, že onen výsledek vychází z velké části z naprosté neinformovanosti, nevzdělanosti, mediální negramotnosti a zčásti také naprosté lhostejnosti. Dovolte mi položit pár otázek, které podle mě nastiňují současnou politickou atmosféru:

• Proč lidé věří více slovům než činům?
• Proč chodí k volbám lidé, kteří nevědí, co je to mandát a nemají potuchy o programech politických stran?
• Proč nemají lidé stanovené hodnoty a stačí jim banální fráze?
  
• Proč se tito lidé navzájem utvrzují ve svých lžích a nenávisti?
• Proč lidé zapomínají na historii a neumějí pořádně česky, ale ohánějí se vlastenectvím?
• Proč dokáže krátkodobý požitek z chuti koblihy přimět zapomenout zločiny a lži?
• Proč je politika spíše reality-show a boj o lepší PR?
  

Světová politická situace

 

Shrnul bych velice metaforicky pravolevicové vidění světa, přestože polarizace společnosti je složitější. Zbohatlíci ověnčeni zlatými náhrdelníky žehnají vládě, která je zvýhodňuje, zatímco chudí ji osočují, dokud také nezbohatnou a nezačnou žehnat. A pokud vláda pomáhá chudým, ti jsou spokojení na úkor těch bohatých, kteří si své živobytí vybudovali, načež je jim ubíráno. Různé perspektivy vycházejí samozřejmě z našich sociálních zkušeností a nelze pravit, co je dobré a co špatné – dokud se ovšem respektuje demokracie, právo a alespoň nějaký etický kodex.

Narodili jsme se ve společnosti, v níž tyrani dupou po právech člověka, národy a organizace tasí meče proti sobě a bombardují se vzájemně, jen aby svrhli krále a dámy nesouhlasící s jejich sobeckými zájmy. Nemusí to být ani fyzická válka, může to být válka hybridní, studená nebo ekonomická. Tudíž nejen samotní občané, ale i celé národy jsou naplněné pýchou a zkažeností, a staví vlastní zájmy nad zájmy druhých. 

Nezajímají se, zdali ostatním podřezávají krky a všude tryskají potoky krve, dokud oni sami nemusí vstávat ze svých komfortních křesel, které zahřívají jejich hýždě.

Moje znechucenost tak trochu vyplývá z neochoty zachraňovat svět. Jistě, můžeme si říct, že myšlenka na záchranu světa od nejasně definovaného zla je vlastně fantasmagorie, ovšem my tu moc máme a ukrývá se v politice. Máme hlas, který může vyjádřit nesouhlas. Náš hlas je tu proto, aby promluvil. Nejhorší tedy je, když náš hlas zůstane lhostejný k tomu, co se děje kolem nás. 

 

Zase zpátky do ČR

 

Ať už masy či fake news pohazují špínu na cokoliv, obdivuji každý hlas v naší Poslanecké sněmovně, který se snaží hájit naši svobodu a práva. Hlásím se do oné pražské kavárny, je mi vlastně jedno, zdali mě někdo nazývá pravdoláskař, neomarxista či sluníčkář, a to všechno proto, že zkrátka nesouhlasím s tím, že stát je firma jednoho vůdce a že by měli lháři, hulváti, lhostejní lidé a populisté vítězit. Nestačím se divit, co všechno je některým lidem jedno, co všechno dokážou někteří přehlížet a popírat. Avšak i Hitler vyhrál v demokratických volbách.

Předpokládal jsem, že tento článek teatrálně ukončím tím, že pošlu všechny komunisty, babišovce či okamurovce do prdele, ale nač se dále rozčilovat. Dnešní článek je tedy spíše jakýmsi obecným vyjádřením mého osobního politického stanoviska, čímž si možná Jerry Writer mohl někoho rozházet, ale vlastně... proč ne.