Hledání životní práce

Pokud je nějaká oblast našeho života plná deziluzí, pak jde zpravidla o naši práci. Stačí si poslechnout ty naivní dětské hlásky, které plánují být astronauty, lékaři, právníky, architekty, vysoce ceněnými umělci, renomovanými vědci nebo popeláři – což se zdá být nejreálnější, ale stejně to není pro každého. Snažíme se vzdělávat, aby z nás něco bylo. Honíme se za praxí. Získáváme tituly. Přesvědčujeme ostatní o našich dovednostech. Jsme žraloci, co musejí ukázat svoje zubiska.

Jaký je smysl práce

Otázka o smyslu práce se zdá být naprosto jednoduchá. Potřebujeme peníze, abychom měli alespoň na chleba, na bydlení, na splácení hypotéky, a když něco zbyde, tak i na nějaký ten společenský život. Pak jsme tu my, romantičtější duše, kteří potřebují vidět v práci nějaký hlubší smysl. Obvykle tento úděl spočívá v tom, že svojí prací někomu pomáháme. A když už vyloženě nepomáháme, alespoň by nám práce mohla sloužit k osobní seberealizaci.

Spousta zklamaných lidí nevidí v práci smysl vůbec. Můžeme chodit do práce v dlouhých davech jako zombie, co už s příchodem čekají na odchod. Je to vlastně ztělesnění nechuti, která trvá přibližně stejně jako hořká věčnost. Nechuť se promítá do naší práce, do vztahů kolem nás, do našeho vidění světa i do našich osobních životů. Práce je tak důležitá složka života, že dokáže formovat míru našeho celkového nadšení do života.

Věřím, že všichni bychom chtěli dělat něco, co by nám dávalo smysl. Že lenost nebo naprostá stagnace v jakékoli kreativitě nikdy nevede ke štěstí. Bohužel, čím více zkušeností získáváme, tím nás tento nekonečný hon za pracovním smyslem víc a víc unavuje, dokud se zkrátka nespokojíme s nějakým minimem, s nímž se spokojit lze.

A nedokážete-li pracovat s láskou, ale jen s nechutí, pak je lepší, abyste zanechali práce a sedli si k bráně chrámu a brali almužny od těch, kteří pracují s radostí. Neboť pečete-li chléb bez zájmu o svou práci, upečete hořký chléb, jenž zasytí jen polovic hladového žaludku. A jestliže vás nebaví lisovat vinné hrozny, pak vaše nechuť vmíchává do vína jed. – Prorok / Kahlil Gibran

 

Ambice a pýcha jako hnací motor

Ne všichni jsme rození vůdci, manažeři, asertivní vyjednávači, přesvědčiví politici nebo vysoce talentovaní umělci. Z toho důvodu mě štve, když se na nějaké práce pohlíží s despektem, když se někdo pyšní nad uklízečkou nebo je nezdvořilý k servírce. Povahu člověka poznáte podle toho, jak se chová k číšníkovi.

Vlastně se často cítím méněcenně, protože jako INFJ persóna nemám příliš velké ambice v kariérní oblasti navzdory tomu, kolik času a píle jsem vkládal do svého vzdělávání. Postupem času jsem totiž zjistil, že je na pracovním pohovoru téměř jedno, jak moc jste kvalifikovaní; někdy stačí umět dobře prezentovat, vyjednávat, komunikovat, znát se s lidmi nebo umět prodat i zajíce v pytli. Samotné vzdělání vám spíše dokresluje přehled o tom, jak to ve světě vlastně chodí.

Hovořím o ambicích a pýše, protože stále kolem sebe vidím ty, kteří si myslí, že je výhra, pokud někoho porazí, pokud se nad někoho povýší nebo někoho jiného poníží. Ještě specifičtější případy jsou lidé, kteří jdou přes mrtvoly a mluví o tom, jaký je svět divočina, kde přežijí jen ti nejsilnější alfasamci (ano, obvykle to jsou šovinističtí muži). 

Někteří lidé dokonce člověka charakterizují podle jeho práce: Kdo je to? To je ten zedník. Ten manažer. Ta prodavačka. A celá směs psycho-sociální bytosti jde stranou, protože jsme tím, co se rozhodneme dělat a jak pracujeme. Naše práce se tak stává nejen již zmíněnou definicí světa kolem nás, ale také nás samých. Je to škatulka, v níž se uchováme a konzervujeme.

Když hledáme práci

Někdo má celý život jasno v tom, co chce dělat. Já v tom neměl jasno nikdy, snad kromě psaní. Neznám ovšem mnoho víc stresujících záležitostí, než je hledání práce. Je to chvíle, kdy musím svou nevyjádřenou osobnost vtěsnat do té pomyslné škatulky a začít se definovat. Patří to mezi důležitá životní rozhodnutí, která člověk nerad dělá, protože ví, jak moc ho to ovlivní, a ještě si vůbec není jistý, jestli to bude dobře nebo špatně.

Při hledání práce pak zjišťuji, že nejsem perfektním uchazečem, že je přede mnou zástup jiných a lepších nebo že daná práce vlastně není pro mě, ale stejně bych za ní byl rád, abych aspoň něco dělal. Hledání práce znamená konfrontovat se se životem a zjistit spoustu věcí o sobě samém, které člověk dřív nevěděl. Co je schopný dělat pro peníze? Co je schopný překousnout? Co je schopný se naučit? Na koho se smát? Na kolik se cenit? S kým by měl vycházet? Kdy mluvit, kdy raději mlčet? Kam by měl dojíždět? Kde by měl bydlet?

Útěchu lze nalézt v tom, že kdo opravdu chce pracovat, obvykle nějakou práci vždycky najde, byť je to něco mimo jeho oblast zájmu. Vlastně v tom vidím i nějaké výhody, protože nikdy není na škodu mít zkušenosti z více odvětví – své by o tom mohla povídat například spisovatelka Betty MacDonaldová ze své knihy Kdokoli může dělat cokoli. 

Na hledání práce není nejtěžší její hledání, ale hledání sebe samých.

Jaká je vaše životní práce

Když se na tuhle problematiku podíváme zase z trochu jiného úhlu, naše životní práce paradoxně třeba ani nemusí s prací souviset. Možná je naší životní prací najít mír nebo spokojenost i v práci, která není úplně podle našich představ. Je to jako v životě – proto nehovořím jen o práci, ale o životní práci. Můžeme si říkat, že nám padají klacky pod nohy, nebo se můžeme naučit více zvedat nohy.

Možná ale žijeme jenom jednou, proto je důležité urovnat si v hlavě, zda to, s čím, jak a kde pracujeme, dopomáhá k našemu štěstí, nebo jestli jsme vyloženě nešťastní a bylo by lepší zkusit zase něco jiného. Někdy totiž ani nezáleží na tom, kde pracujete, ale s kým nebo proč.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.