Syndrom vyhoření: Je lepší shořet, nebo vyhasnout?

Nejsem žádný workoholik, abych si mohl diagnostikovat syndrom vyhoření, ale neznamená to, že se nepotýkám se svými vnitřními démony, které mě dokážou demotivovat v tvůrčí činnosti. Syndrom vyhoření se týká hlavně citového a mentálního vyčerpání, kdy začnete přemítat o tom, zda má vaše práce smysl. Cítíte se sklíčení, bezmocní, snižuje se vaše ochota spolupracovat s ostatními, stáhnete se do sebe, nemůžete spát a jste vlastně unavení z toho, co děláte.

"Burnout" v dnešní společnosti

Nacházím se na sklonku studijního a pracovního života a jsem donucen prožívat své deziluze. I když mi to někteří říkají, nejsem naivní ohledně dospěláckého života, mám naprostý respekt ke všemu, co budu muset učinit od hledání práce, vyplňování daňových přiznání, splácení hypotéky až po všelijaké dennodenní starosti, jež jsou s touhle transformací chtě nechtě spojené. To, co lidé nazývají mojí naivitou, je pak spíše můj idealismus. Chci si zkrátka uchovat ideály o tom, že má práce bude mít smysl.

Jedna z mých nejhorších nočních můr je chodit do práce jen pro peníze. Peníze jsou samozřejmě nesmírně důležité, ale pokud budu nějakou činnost každý den nesnášet, jsem si jistý, že shořím. Nebo ještě hůře – vyhasnu.

Když shoříte, jste vidět. Když vyhasnete, tak jen neslyšně zmizíte.

Představuji si všechny ty nadšené doktory, právníky, sociální pracovníky, policisty, učitele, psychology a další profese, kde se má pracovat pro dobro lidí, a pak si představuju, jak tihle lidé pomalu ztrácí svoje ideály v syndromu vyhoření, když začnou zjišťovat, že snažit se změnit svět a ještě být při tom psychicky v pohodě je vlastně pekelně náročný úkol.

Prožitek vyčerpání

Existují lidé, kteří se dokáží snadno nadchnout, ovšem stejně snadno své nadšení ztrácí. Neznám lepší pocit, než je počáteční nadšení plné inspirace a nápadů, kdy se jen těšíte, až to všechno zrealizujete a budete se dívat na vytoužené výsledky.

Můžete začít cvičit. Začít psát knihu. Naplánovat nějaký projekt. Ze začátku se ze všeho těšíte, jste plní ideálů, ale dříve či později dorazí prožitek vyčerpání a vy se budete muset utkat s "dvojitým ohněm" – buď vás přepadne neskutečné znechucení, které bude pramenit z nějaké kritiky nebo vlastního znepokojení, anebo přestanete danou činnost pomalu realizovat. Znovu – shoříte, nebo pomalu vyhasnete.

Koneckonců i samotný vesmír podle chytrých vědců jednoho dne skončí. Buďto vybuchne, smrskne se a v jednom záblesku zkrátka zmizí, anebo se z něj postupně vytratí všechno světlo, hvězdy zčernají a to, co dnes známe, dočista vyhasne. Prožitek vyčerpání je vlastně nevyhnutelný. Všichni k němu směřujeme tím, jak postupně stárneme a opotřebováváme se.

Jak předejít syndromu vyhoření

Když píšu, že je syndrom vyhoření nejspíš nevyhnutelný, asi to zní celkem depresivně, ovšem když se naučíme s depresivními prvky života vypořádávat, nemusí to být nepřekonatelný problém. Hovořím tu o dlouhodobém procesu, kdy prožíváme velké nadšení, poté vystřízlivíme a začneme být frustrovaní a apatičtí. V této fázi už můžeme mluvit o rozvinutém syndromu vyhoření. Tím nic ale nekončí, spíše začíná.

Obvykle vyhoříme ve chvíli, kdy něco nesplňuje naše očekávání a naše ideály. Řekl bych, že zásadní životní filozofií by se v takové chvíli měla stát reorganizace naší mysli. Přestat se hnát za výkonem a úspěchem za každou cenu, protože ve skutečnosti nemusíme nic dokazovat ani splňovat všemožné sociální nároky. 

Různí lidé okolo mě se mi snaží všemožně linkovat život a vnucovat mi jejich cíle. Paradoxní, že to jsou často cíle, kterých se oni sami nedokážou dotýkat, neboť lidé nejvíce chtějí to, co nemohou mít. Lidé mi říkali, že psaní mě neuživí. Že na pohovorech nemám jít pod určitou částku. Že bych se měl oženit, mít děti, nastěhovat se do domu, splácet hypotéku a zkrátka žít spořádaný život. 

Lidé často velice dobře vědí, jak bychom měli žít, ale lidé také mnohdy nevědí tu nejdůležitější věc – jejich ideály nejsou vaše ideály.

Umění odmítat, brát sociální očekávání s nadhledem a odpočívat patří k prevenci syndromu vyhoření. A jelikož vyhoření a vyhasnutí jsou pouhé metafory, můžeme nakonec vstát ze svého popela jako bájný fénix a začít znovu. Protože život nám nedává jednu jedinou šanci, jak v něm uspět. Dává nám milion šancí, podle kterých se rozhodujeme. 

Všude se píše, že při léčbě syndromu vyhoření je totiž klíčový náš postoj k dané práci. V práci musíme vidět smysl, ale zároveň to nesmí být jediný smysl našeho života. Jako prevence pak slouží především fungující mezilidské vztahy, opora a dobrý podporující kolektiv. A pokud si v tom nějak připadáte sami, nikdy není pozdě vyhledat terapeuta, který vás z toho dostane ven, protože je zbytečné trápit se osaměle ve vnitřních problémech a nic s nimi nedělat.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.