O psaní blogerských recenzí a jak vlastně napsat recenzi

Blogerské recenze by se nejspíš neměly nijak zvlášť lišit od recenzí klasických. Samozřejmě se předpokládá, že recenze bude reflektovat především názory a stanoviska autora blogu, akorát že v tom blogovém světě to chodí poněkud jinak. Jste-li trochu známější knižní bloger, je dost pravděpodobné, že píšete recenze na zakázku, za což dostanete zdarma recenzní výtisky. Je pochopitelné, že to řadě blogerů stačí k tomu, aby sesmolila pochvalnou ódu, která by neurazila jejich mecenáše. Také bych chtěl dostávat knihy zadarmo.

Co je to recenze

Na začátek by asi bylo dobré přiblížit si, co je to recenze a jak by měla správná recenze vypadat. Jde o častý žánr, proto se počátky názorové argumentace učí už na základních školách, ve větší míře se pak tento žánr píše na gymnáziích a středních školách. Recenze je tedy nějaký kritický posudek uměleckého díla. Slovo kritický je v tomto případě klíčové, protože odráží způsob, jakým by se měla recenze psát – kriticky.

Když se řekne kritika, většina lidí ji dnes vnímá s negativní konotací. Říká se pak, že každý umí kritizovat, zato vytvořit něco dobrého už je složitější. Úkolem recenzenta je posoudit z pokud možno odborné stránky kvalitu nějakého díla. Přes všechnu odbornost je takové posouzení ale vždy subjektivní záležitost – je to především názor. Chceme-li, aby však recenze byla přínosná, i názory by měly mít určitou kompozici a strukturu. 

Proto se uvádí, že je recenze slohový útvar na pomezí publicistického a odborného stylu. Většina dnešních recenzí, které vídáme na knižních blozích, se zaměřují spíše jen na tu publicistickou část, někdy pak recenze mohou znít až fejetonicky nebo úvahově. Jsem milovník literatury, filmů i hudby, a tak si rád přečtu nějakou tu recenzi, než abych si nakoupil zajíce v pytli. Problémem ale je, že dnešní blogerské recenze často nejsou recenzemi.

Recenze versus doporučení

Zprvu chci říct, že se nepovažuji za recenzního odborníka ani kdovíjakého kritika. To, o čem píšu v literární rubrice, za recenze nepovažuji. Na tomto blogu jsou spíše literární doporučení, protože píšu jen o knihách, které bych dokázal s čistým svědomím doporučit každému, zatímco o hromadě knih žádné články ani nepíšu, protože mě tolik nezaujaly. 

Rozdíl mezi mými doporučeními a klasickou recenzí tedy vnímám v tom, že se snažím přesvědčit, proč si danou knihu přečíst, než abych ji odborněji hodnotil. Persvazivní funkce se od kritické liší v tom, že jejím cílem je nalákat. Kritická se snaží dílo rozebrat, a na jejím základě může být čtenář klidně i znechucen. Na tom není ale nic špatného; já jsem třeba velmi rád, když mě někdo upozorní na mizernou kvalitu, pokud to ovšem dokáže prokázat adekvátními argumenty.

Pokud se však setkáváme s názory "kniha se mi líbila, nebo nelíbila", už jde o prosté doporučení. 

Myslím, že jednoduchá doporučení, i když to mnozí nazývají recenzí, píše většina blogerů. Fanoušci, kteří jsou s nimi nějakým způsobem v souznění, mohou jejich knižní kánon kopírovat, a ve většině případů jsou nakonec spokojení. Jinak řečeno, pokud se zajímáte o životní filozofii, pravděpodobně se vám budou líbit knihy, které doporučuju já, zatímco čtenáři fantasy nebo červené knihovny má doporučení s chladným srdcem přeskočí.

Lidé mají tendence číst zpravidla to, co je jim blízké. Nefunguje to tak jen u blogerských recenzí, ale i u klasického (například politického) zpravodajství. Dnešní "recenze" tedy neslouží k tomu, k čemu byl původně tento útvar zamýšlen. Jeho současným cílem je často jen utvrzovat určitý názor nebo přinášet pozitivní náhled, avšak bohužel s tím, že odborně negativní kritika pak bývá opomenuta.

Jak napsat recenzi

Návodů, jak napsat recenzi, je na internetu celá řada, proto bych se zaměřil jen na ty nejčastěji uváděné body, které jsou podle mě zásadní. Především nestačí jen dílo přečíst, zhlédnout či poslechnout, ale zajistit si informace, které nás seznámí s kontextem jeho vzniku, s autorem i s podobnými již vyšlými díly ke komparaci (srovnávání). 

Základní faktické údaje, které nejsou ovlivněné recenzentem, by se vždy měly nacházet v úvodní části, aby bylo naprosto jasně řečeno, co se vlastně kritizuje. Pozor však na spoilery – nikdo nemá rád vyzrazené zápletky! Někdy se bohužel stává, že není jasné, co jsou myšlenky autora díla, a co jsou myšlenky autora recenze, přitom není takový problém tyto dvě složky oddělit.

Jako u každého písemného projevu, text by měl být strukturovaný. V tomto případě se nabízí jednoduché řešení – buď můžeme dílo rozebrat z obsahové a formální stránky, nebo rozdělit odstavce na kladné a záporné body. 

Nevěřím na dokonalá díla, všude by měly být záporné body. Kdyby bylo dílo dokonalé, recenzi by nepotřebovalo. Stejně tak se obvykle na každém díle nalezne několik kladných bodů, ale věřte, že ty záporné body jsou vždy čtenářsky zajímavější.

Pokud něco hodnotíme, měli bychom být obeznámeni s pojmy, které se k danému formátu vážou. Kritizujeme-li knihu, měli bychom vědět, co je to kompozice, téma, děj, syžet, gradace apod. Utápět se v odbornosti ale také nemá smysl, protože mimo jiné chceme, aby naše recenze měla alespoň nějaký čtenářský ohlas.

Na závěr závěr! Shrnutí je něco, co předá konečnou představu recenzenta o díle. Může se stát, že recenzent sice spoustu věcí negativně kritizuje, ale nakonec mu celkové vyznění díla vyhovuje. Jednou z možností je, že si přečtete knihu, se kterou nesouhlasíte nebo se vám zase tolik nelíbila, nicméně dokážete vyhodnotit její přínos a nakonec ji také doporučit, protože lidé by přeci měli znát i to, co jim není blízké.

O blogerské komunitě

Věřím tomu, že každý rozumný čtenář dokáže rozlišit, kdy je článek přínosný, a kdy se jedná o ztrátu času. O spoustě děl se dozvídáme díky našim přátelům. Blogeři jsou pro čtenáře přitažliví zejména kvůli tomu, že jsou to lidé tak trochu na pomezí osobního vztahu. Mám blogery (i videoblogery) rád – vlastně bych byl sám proti sobě, kdybych tento trend nějak hanobil, ale zároveň si myslím, že jde velice snadno rozpoznat, s jakým entusiasmem a filozofií kdo píše. Je to zkrátka mezi jejich řádky.

Co se týká recenzí, jsem velice opatrný, a z blogerské komunity jich čtu jen minimum. Výhodné na tom je, že si každý může vybrat recenzenta, který mu vyhovuje. Recenzentů je obrovské množství, což je dobré zejména pro popularizaci konkrétních knih a nakladatelství. Bohužel se dnes objevuje tolik identicky vypadajících blogů, že je těžké mezi nimi najít nějaké výjimečné diferenciační znaky, díky kterým by vynikly. A spoustu z nich bohužel zavalí vlna komercializace.

Osobně mám proto raději, když čtu recenze na starší tituly. Ty v sobě totiž skrývají určitou záruku, že i přes písky času zůstala bábovička nedotčená. Touhle metaforou se pokouším vysvětlit, že spousta aktuálních titulů, které nabízejí nakladatelství blogerům k recenzi, jednoho dne prostě zapadnou, ale pouze ty nejvýznamnější přežijí nejtěžší zkoušku v podobě mediálního ochabení a stárnutí. Je to filtr pro díla, která zůstanou uchována v lidech, protože je nějak skutečně zasáhla a stále se o nich mluví. 

Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.