Když jsem byl malý a podíval jsem se z okna, spatřil jsem výhled na chráněnou krajinnou oblast. Byla to velká zelená pláň, v zadní části vyrostl hustý lesík a z tamějších skalních svahů bylo vidět do zeleného údolí, kudy protéká Jizera. Dneska je tato oblast obestavěna vysokými paneláky, paloučky za barákem jsou zastavěné parkovišti, voda je znečištěná a králíci, kteří dříve hopsali po planinách, dnes skáčou po betonu. Jeden strom jako ostrůvek mezi tisícem aut nenahradí to, co vytvořila příroda. Nejsou tohle určitá varování?
Globální problémy
Na nás lidech je zvláštní to, že o globálních problémech moc dobře víme, nejspíš bychom s nimi také chtěli skoncovat, ale děláme všechno proto, aby tomu tak nebylo. Možná budeme pohodlně sedět v našich křeslech do doby, dokud se globální problémy nezačnou týkat našeho lokálního bydliště, nás samých. Do té doby budeme jen poslouchat zprávy o tom, co se ve světě děje:
- Znečišťování půdy a vody
- Ukládání odpadů
- Přelidnění
- Vymírání včelstva
- Vyčerpávání přírodních zdrojů
- Kácení lesů
- Skleníkový efekt
- Nemoci a epidemie
- Hladomor a chudoba
- Negramotnost, nedostatek vzdělání
- Války, konflikty a spory
- Tání ledovců
- Další přírodní katastrofy (tsunami, zemětřesení, povodně...)
Tohle jsou asi nejčastěji zmiňované globální problémy, ale je to jen zrnko z problémů, kterým by mohlo lidstvo čelit. Ochránci přírody navíc nemají nijak valnou pověst, financuje se zejména průmysl a obchod, protože u nich lze sledovat konkrétní číselné statistiky. Nějak se při tom nemyslí na ekologickou stopu, která je měřítkem lidského nároku na zemský ekosystém.
Kdyby se třeba každý choval tak pohodlně jako my, potřebovali bychom ještě několik planet.
Domnívám se, že je zbytečné moralizovat a navrhovat třídění odpadů, menší konzum a ztrátu pohodlí na úkor naší přírody. Všichni o tom máme ponětí a stejně se tím spíše neřídíme. Můžeme se akorát omlouvat budoucím generacím za to, jaký svinčík tady naděláme. Planeta k nám nehovoří slovy, ale jazykem událostí – voda, kterou pijeme; potraviny, které jíme; látky, které dýcháme; půda, na níž pěstujeme; války, které zažíváme a další problémy, jimž čelíme.
Smysl globálních problémů
Věřím, že každá katastrofa, ať už v globálním nebo osobním měřítku, má svůj specifický smysl. Zaprvé nám pomáhá pochopit, jak funguje určitý přírodní řád, a zadruhé nás varuje, že bychom něco měli změnit, aby se daná událost neopakovala. Jednoduše, když opakujeme stejné chyby a jsme nepoučitelní, budou se dít stále stejné následky.
Já sám se o tyto problémy začínám zajímat teprve ve chvíli, kdy si je bytostně uvědomuji v zastavěném městě, kde se zelená plocha brzy stane turistickou atrakcí. Vím jednu věc: nechci v takovém prostředí žít, protože si nemyslím, že by se naše civilizace měla zřeknout přírody. Naopak vidím budoucnost v přírodních městech a přírodní architektuře, která vzniká například v Singapuru. Místo povrchové zástavby také vidím budoucnost spíše v podzemních a podvodních stavbách.
Nejde jen o estetický pocit, který velice ovlivňuje kvalitu našich životů, ale o praktický přístup, který je samozřejmě finančně náročnější – jednoho dne se však jako lidé budeme muset rozhodnout, do čeho má větší smysl investovat.
Jestliže do nás nenarazí asteroid nebo nás nevyhladí mimozemšťané, máme podle mě celkem svobodnou volbu, jak naši pouť na planetě Zemi zakončíme. Jednou jistě všechno skončí, my se však můžeme rozhodnout kdy. Kdy se rozhodneme zahájit válečné konflikty, kdy vykácíme deštné pralesy, kdy vyhubíme zvířata, kdy rozšíříme pandemii, kdy se přelidníme, kdy se zavalíme odpadky...
V celé historii existovaly různě vyspělé civilizace, které postupně zanikly. Někdo hovoří o vysoce technologické civilizaci, která zde existovala tisíciletí před námi (například tolikrát opěvovaná Atlantida). Když se podívám na egyptské hieroglyfy, které připomínají dnešní dopravní prostředky, jde mi mráz po zádech. Až za tisíce let vykope další civilizace zkamenělinu našeho notebooku, třeba taky nebudou věřit svým očím. Ale to už jsou pouhé domněnky.
Skutečný konec civilizace by mohl vycházet z ignorantství, lenosti, lhostejnosti a neochoty vzdělávat se. Zajímavě to ve své knize vylíčil například vizionář Aldous Huxley – svět, kde je všechno tak báječné, až se vytratí všechny lidské hodnoty a zbyde jen čirý pragmatismus a machiavelismus. A nakonec, na ten úplný konec, si s námi příroda stejně poradí. I když zničíme naši planetu, vesmír si bude nadále hrát svou píseň.
Jen arogantně smýšlející bytosti si mohou myslet, že jim to tady patří a že si mohou planetu podvolit. V majetnictví jsme skuteční přeborníci – nevlastníme jenom půdu, ale dokonce i jiné bytosti. Lidé jsou tu ovšem jenom na návštěvě a zapomínají na křehkou a skromnou pravdu, že my tady tomu nevelíme. Bylo nám poskytnuto nádherné útočiště pro život, které pomalu a systematicky ničíme. Když se klidná návštěva změní v parazitismus, není divu, že se ji rozhodne hostitelka vyhnat pryč.
Ovšem každý opakující se následek bude horší než ten předchozí, dokud nás zcela neovládne.
Já sám se o tyto problémy začínám zajímat teprve ve chvíli, kdy si je bytostně uvědomuji v zastavěném městě, kde se zelená plocha brzy stane turistickou atrakcí. Vím jednu věc: nechci v takovém prostředí žít, protože si nemyslím, že by se naše civilizace měla zřeknout přírody. Naopak vidím budoucnost v přírodních městech a přírodní architektuře, která vzniká například v Singapuru. Místo povrchové zástavby také vidím budoucnost spíše v podzemních a podvodních stavbách.
Nejde jen o estetický pocit, který velice ovlivňuje kvalitu našich životů, ale o praktický přístup, který je samozřejmě finančně náročnější – jednoho dne se však jako lidé budeme muset rozhodnout, do čeho má větší smysl investovat.
Jak skončí naše civilizace
Jestliže do nás nenarazí asteroid nebo nás nevyhladí mimozemšťané, máme podle mě celkem svobodnou volbu, jak naši pouť na planetě Zemi zakončíme. Jednou jistě všechno skončí, my se však můžeme rozhodnout kdy. Kdy se rozhodneme zahájit válečné konflikty, kdy vykácíme deštné pralesy, kdy vyhubíme zvířata, kdy rozšíříme pandemii, kdy se přelidníme, kdy se zavalíme odpadky...
V celé historii existovaly různě vyspělé civilizace, které postupně zanikly. Někdo hovoří o vysoce technologické civilizaci, která zde existovala tisíciletí před námi (například tolikrát opěvovaná Atlantida). Když se podívám na egyptské hieroglyfy, které připomínají dnešní dopravní prostředky, jde mi mráz po zádech. Až za tisíce let vykope další civilizace zkamenělinu našeho notebooku, třeba taky nebudou věřit svým očím. Ale to už jsou pouhé domněnky.
Skutečný konec civilizace by mohl vycházet z ignorantství, lenosti, lhostejnosti a neochoty vzdělávat se. Zajímavě to ve své knize vylíčil například vizionář Aldous Huxley – svět, kde je všechno tak báječné, až se vytratí všechny lidské hodnoty a zbyde jen čirý pragmatismus a machiavelismus. A nakonec, na ten úplný konec, si s námi příroda stejně poradí. I když zničíme naši planetu, vesmír si bude nadále hrát svou píseň.
Jen arogantně smýšlející bytosti si mohou myslet, že jim to tady patří a že si mohou planetu podvolit. V majetnictví jsme skuteční přeborníci – nevlastníme jenom půdu, ale dokonce i jiné bytosti. Lidé jsou tu ovšem jenom na návštěvě a zapomínají na křehkou a skromnou pravdu, že my tady tomu nevelíme. Bylo nám poskytnuto nádherné útočiště pro život, které pomalu a systematicky ničíme. Když se klidná návštěva změní v parazitismus, není divu, že se ji rozhodne hostitelka vyhnat pryč.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
