Jak jsem si psal deník

Psali jste si někdy deník? V současnosti deníkový žánr prochází různými proměnami. Dalo by se říct, že díky sociálním sítím a takřka denní aktivitě jejich uživatelů, si většina lidí vede něco jako deník neustále. Data se ukládají a zůstává vzpomínkový aparát, který zachycuje myšlenky, obrázky a videa z našeho soukromého života. Nedávno jsem si vzpomněl na svůj starý deník, do kterého jsem vkládal své nejhlubší zpovědi. Člověk se u některých věcí pořádně zasměje, jindy to ale může vést k zajímavé sebereflexi. 

Jak se píše deník

Věřím, že deníkový žánr by se neměl limitovat nějakými speciálními pravidly. To, co ovšem může značně zvýšit kvalitu deníku, je jeho autentičnost. Někdo píše jen o tom, co se mu v určitý den přihodilo. Mnohem zajímavější ovšem je, když čtete o svých hlubokých pocitech a vnímání světa. Lidé se často domnívají, že se zase tolik nezměnili, ale třeba můj deník mi připomíná minulé já, které se mi představuje jako cizinec.

Člověk spoustu věcí zapomíná. Nemusí to být jen zážitky, ale také některá životní ponaučení, které později vymaže z hlavy. Pokud zapomínáme na životní ponaučení, jsme odsouzení k tomu, abychom si jejich lekci zopakovali.

Jedna ze základních věcí u deníku je určitě napsat přesné datum. Svůj deník jsem psal celkem pravidelně v roce 2008, což už je ode dneška neuvěřitelných 10 let. Tehdy jsem byl ještě na základní škole. Dneska si říkám, že v té době jsem nemohl řešit nějaké závažné věci nebo problémy, ale můj deník nebyl ani moc humorný. Byl spíš protkaný utrpením, citovými výlevy a pocity nepochopení. A jelikož jsem byl odmala pisálek, napsal jsem neuvěřitelných 223 stran A4. 

Dneska už si deník nepíšu, protože mi bohatě stačí vypsat se na tenhle blog, ale jsem nesmírně vděčný, že jsem se k jeho psaní kdysi odhodlal. Díky deníku totiž poznáte, jak daleko jste se posunuli. Můj deník je vlastně důkazem mého slabého sebevědomí, které mi vydrželo dodnes, ale zároveň dokazuje také to, že spousta mých obav bylo zbytečných a že jsem zvládl i věci, které byly pro mě v tehdejší době nepředstavitelné.

O čem se píše v mém deníku

V mém deníku se především píše o několika podivných obdobích. Například jsem hodně utíkal k ezoterice, nadpřirozeným věcem a příbuzným pavědám. Choval jsem se jako fanatik. Jindy jsem zveličoval naprosto běžné záležitosti do mýtických výšin. Pomlouval jsem lidi kolem sebe, neustále jsem citoval ty nejohranější motivační citáty (které jsem stejně svým chováním vyvracel) a můj pohled na svět byl nesmírně naivní. Ke všemu jsem byl pesimistický, negativní, a dalo by se říct, že jsem svůj život nesnášel stejně jako sám sebe. Nejviditelnější pak byla moje zoufalá snaha dokázat si, že tak negativní nejsem, ale že za to mohlo především mé okolí.

Přestože jsem věděl, že můj deník nebude číst nikdo jiný než já, vymýšlel jsem si a lhal sám sobě. Pořád jsem si toužil něco dokazovat a uklidňovat sám sebe, že nejsem tak šílený, jaký jsem byl. A nic nakonec nevedlo nikam. Deníkové záznamy jsou opravdu nosným materiálem pro psychoanalýzu. Můžete se dívat sami na sebe s odstupem a nevěřícně kroutit hlavou.

Když jsem začal psát dnešní článek, předpokládal jsem, že vám sem hodím pár příkladných úryvků, ale kromě toho, že literárně opravdu nestojí za nic, se musím vcítit do toho člověka v minulosti, který by chtěl nechat soukromé spisy soukromými. Možná by bylo nejlepší tenhle deník spálit a jednoduše vymazat někoho, kým jsem dříve býval, ale na druhou stranu – každý jsme někde začínali, z něčeho se poučovali nebo udělali věci, které už nejdou vzít zpět.

Z dnešního pohledu je pro mě velice snadné soudit čtrnáctiletého kluka, kterým jsem kdysi býval, nicméně jsem hrdý na to, že se dokázal vysvobodit ze vší té negace a pesimismu a že sebral síly na to, aby se změnil. Tohle je podle mě opravdový přínos osobního deníku.

 

Zajímavé informace o psaní deníku, denním journalingu, najdete také na stránkách Plotbase.cz: Co je to journaling a jak začít.