Nástrahy virtuálního života: Být online, nebo offline?

Trochu metaforicky lze povědět, že v dnešní době každý z nás prožívá hned několik životů naráz. Jeden život je ten, který ukazujeme druhým – je to naše prezentace světu a způsob našeho chování ve společnosti. Dalo by se to nazvat životem veřejným, protože podle něj nás druzí soudí. Další život je ten, který žijeme uvnitř sebe, v naší mysli, psychice, duši – nezáleží na tom, jak to nazveme. Tenhle vnitřní život známe jen my sami a nikdo jiný do něj nevidí. Občas do něj necháme nahlédnout své nejbližší nebo z něj uteče něco ven, ale bývá vesměs neviditelný, dokud mu nedáme veřejnou formu. Ale dnešní doba přichází ještě s jedním životem, který žijeme online.

Co znamená žít online

Předpokládám, že to není třeba dlouze vysvětlovat; vy sami vidíte, jak důležitá jsou média a sociální sítě, co se v nich odráží a jak to na vás působí. Náš virtuální svět se stává naší novou vizitkou. Dívají se do něj naši přátelé, naši nepřátelé, naši kolegové, naši zaměstnavatelé i naprosto neznámí lidé, kteří vnikají do našeho soukromí. Tedy do soukromí, které sami zveřejníme, abychom byli zajímavější.

O to přeci dneska jde. Být zajímavý. Nebýt obyčejný, průměrný, přehlédnutelný. Když jedu na dovolenou, nafotím stovky fotek, vyberu z nich pět šest, nastavím na ně desítky filtrů, připojím k nim maximální počet hashtagů a budu doufat, že se někomu budou líbit. Tohle není satira, ani tím nesoudím sebe nebo nikoho jiného, jde pouze o konstatování faktu. V online světě může být náš život krásnější než ve světě reálném, protože jinde s námi lidé nehrají hru na lajky a laskavé komentáře. 

Reálný svět je totiž bez všech těch filtrů a může se tedy zdát příliš šedivý.

Online svět se vlastně stává středem mezi oním veřejným a vnitřním světem. Všechno, co prezentujeme na internetu, vychází z obou těchto složek. Říká něco o nás, ale také něco o tom, jací být chceme. A i kdybychom nechtěli žít online, už tomu nezabráníme, protože všechno kolem nás online je. Museli bychom utéct daleko do divočiny, mimo civilizaci někam, kde nás nenajdou.

Můj online svět versus můj offline svět

Netvrdím, že bych se někdy nechtěl vytratit a zkusit žít zase offline, ale na druhou stranu už jsem příliš zlenivělý v téhle společenské bublině. V současnosti bych mohl tvrdit, že je můj online život růžovější než život skutečný. Píšu si tu blog, prezentuji fotografie z cest a komunikuji se svými virtuálními přáteli, zatímco v reálném životě mě čeká spousta důležitých rozhodnutí a práce. Utíkám do virtuálního světa, a je to krásný útěk! Mohu zde být anonymní, mohu si zde na cokoliv hrát, mohu být vlastně, kým si zamanu.

Ve svých článcích zřídkakdy nabízím nějaké zcela nové informace. Většinou se snažím lidem připomínat to, co už dávno vědí, protože si myslím, že je to svým způsobem důležitější. V online světě se snažím motivovat, zatímco v offline světě jsem často ten, kdo potřebuje být motivován. Zní to jako paradox, ale člověk nakonec nejlépe učí to, co se sám potřebuje naučit, zdokonaluje se při tom a ostatní jdou s ním. Proto i v dnešním článku nenabídnu něco zcela nového, ale to, co už dávno víte.

Když budeme trávit příliš času v online světě, zapomeneme se starat o svět reálný. To, na čem opravdu záleží, nejsou konstrukce reality, ale realita samotná. Taková, jakou ji prožíváme uvnitř sebe, nikoliv jako pozlátko navenek. Nezáleží, kolik dostaneme lajků, když nebudeme mít skutečné přátele. Nezáleží, kolik obdivných komentářů nám kdokoli napíše, když by je dotyčný neřekl upřímně nahlas. Čísla na internetu jsou jen čísla, ale kvalita nezávisí na kvantitě.

Jak se nezbláznit v online světě

Internet dokáže být dobrým sluhou, ale zlým pánem. Mám na něm rád nynější svobodu projevu, rozmanitost a možnost učit se – ať už bych se měl učit nové vědomosti nebo ze zkušeností ostatních. Připomíná mi to, proč s vámi vlastně sdílím své myšlenky. Věřím totiž, že je tu mnohem víc lidí, kteří se zamýšlejí nad podobnými věcmi nebo kteří mají světu co povědět.

Jak už jsem psal, online život je středem mezi vnitřním a vnějším světem. Z hlediska vývoje lidstva je to vlastně něco zcela nového a neokoukaného, co se ovšem stává nedílnou součástí naší osobnostní dimenze. Možná to totiž není něco odděleného, jen jde prostě o další lidskou součást, o které se dřív nevědělo – poloveřejná masová sebeprezentace toho, jací vlastně jsme. 

Jak se tedy nezbláznit v online světě? Kupodivu neznám odpověď. Člověk se totiž může jednoduše zbláznit i ve světě reálném, tam je totiž také přebytek chaosu. Stejně jako reálný svět nabízí ten virtuální nespočet dobra i zla. To, co stojí za zveřejnění, pusťte do světa, a to, co je důvěrné, nechť zůstane v soukromí. Hlavně se nenechat strhat, jednou za čas odložit telefon, jít na procházku se psem a dívat se na hvězdy.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.