Když se člověk cítí sám i mezi lidmi

Samota je záhadná dáma. Můžete mít kolem sebe hromadu lidí, ale stejně se můžete cítit osamělí. Někdy ani nezáleží na tom, zda mám kolem sebe kamarády, rodinu nebo spřízněnou duši, jednou za čas si mě dokáže samota tak či tak vyhledat. Jde o zvláštní pocit, kdy jsem součástí tohohle světa, ale stejně se od něj cítím nějakým způsobem izolovaný; jako by ta část mé skládačky nezapadala mezi všechny ostatní.

Odkud vychází samota

Přichází znenadání a odnikud. Naučil jsem se ji přičítat své náladovosti, depresi či touze být nějak jiný a neobyčejný. Vlastně mě celý život děsí představa, že bych byl jen další zapadající článek nebo další hlava v masovém davu. Znamená to tedy, že svou izolovanost může člověk schválně vyhledávat, aby se pak mohl politovat, jak mu nikdo nerozumí nebo ho někdo nechápe?

Možná že samota skutečně vychází především z nedostatku porozumění. Dokonce mi připadá, jako by mělo být cílem člověka dosáhnout dvou naprosto protichůdných cílů – zapadnout do společnosti a zároveň být výjimečným individuem. Hodně lidí také říká, že jsou společensky donucení k určitému chování; najít si partnera, založit rodinu, vydělávat peníze, vypadat k světu... 

Každý si většinou určí zrovna ten společenský nátlak, který mu v danou chvíli vyhovuje podle toho, čeho zrovna cítí nedostatek.

Také se často odvolávám na společnost, jako by mohla za moji neschopnost prosazovat se. Společnost samozřejmě hraje svoji hru podle určitých rolí, ale nakonec si stejně určujeme svoji cestu sami. Dnešní doba je vesměs ta nejliberálnější ze všech, a do společnosti patří i skupiny lidí, které se záměrně odlišují svým stylem. Kupodivu tak dochází k tomu, že zapadnout mohou i jedinci, kteří se schválně bouří, protože rebelie se dnes stává tolerovanější než úzké konzervativní hodnoty.

Jsme i nejsme sami

Věřím, že hlavní podstata samoty vychází z očekávání od druhých. Když jsem se odstěhoval do Prahy, pocítil jsem něco jako obrovskou prázdnotu v davech lidí. Jako introvert jsem byl přirozeně raději, když se kolem mě moc věcí nedělo a žil jsem ve svém hloučku známých lidí, jimž jsem mohl důvěřovat. A pak se najednou dostanu do světa, kde mě pořád někdo oslovuje a někdo si chce povídat a někdo se chce seznamovat a někdo chce jít na party; a v tom všem je zároveň každý na svém vlastním písečku na osamělém ostrově. Všichni se jen snažíme postavit mosty s doufáním, že se zase nezřítí.

Když tedy píšu o tom, že jsme i nejsme sami, je to především o tom, jak definujeme samotu, přátelství, lásku nebo štěstí. Naučil jsem se díky tomu pochopit jednu věc, která zní, že mě nakonec nikdo nedokáže pochopit. Pokud mám v hlavě zmatek, nemohu očekávat, že to ostatní nepoznají, a už vůbec nemohu očekávat, že ho ostatní pochopí. 

Stejně tak není údělem ostatních, jestli mě budou nebo nebudou mít rádi nebo jestli se mnou budou nebo nebudou chtít trávit čas, protože to všechno záleží na mém vlastním chování.

Asi dnes píšu o věcech, které jsou každému v hloubi duše jasné. Jen je zvláštní si uvědomit, jak si někdy člověk stěžuje, přitom si to zavinil sám a ještě se v tom vyžívá. Vyžívám se ve své osamělosti a přirovnávám se k Egypťanu Sinuhetovi, který se charakterizoval jako "ten, jenž je navždy osamělý" bez ohledu na to, že byl vlastně králem. Na světě jsou miliardy lidí, opravdu je fyzicky těžké být sám a bez kontaktu.

You Are Not Alone

Samota je nakonec otázkou naší volby. Když se s ní doopravdy nechceme trápit, stačí nám klidně jediný člověk, s nímž se nebudeme cítit sami. Dokonce ani nemusíme budovat vztahy k tomu, abychom se necítili osamělí. Samota vesměs ani není nic zlého: je to čas na ujasnění si vnitřních záležitostí, čas na odpočinek, čas budovat vztah sám se sebou a zároveň si uvědomovat hodnotu lidí, kteří jsou kolem nás. Kdo vlastně jen prochází, a kdo zůstává po našem boku.

Rád bych tuhle podivnou úvahu dokončil optimisticky, ale stejně si uvědomuju, že lidé zažívají samotu v jednom kuse a dostávají se do stejného stavu jako někdy já. Nevěřím lidem, kteří říkají, že jsou pořád v pohodě. Každý je někdy jako dílek puzzle vedle obrazu, který už je dávno postavený. Skutečné pochopení najdeme jenom sami v sobě. Netřeba se tím trápit, zase to přejde.