Aldous Huxley patří s Georgem Orwellem mezi ty největší průkopníky literatury v žánru antiutopií a děsivých vizí budoucnosti 20. století. Důvodem, proč se jejich díla dostala do žebříčku nejvlivnějších knih, je pravděpodobně jejich děsivá předpověď, která se v různých metamorfózách potvrzuje jak v současnosti, tak v prognózách blízké budoucnosti. Jednou z hlavních předností Aldouse Huxleyho se tak stává jeho nadčasovost. Při čtení vám totiž bude připadat, že něco takového snad nemohlo vzniknout před tak dávnou dobou.
Aldous Huxley a zajímavosti z jeho života
Aldous Leonard Huxley se narodil v Anglii roku 1894, nicméně většinu svého života prožil v USA. Jeho zájem o parapsychologii, filozofický mysticismus a zájem o psychotropní látky se promítá také do jeho děl, která obvykle varují před hořkou dobou a možnými technologickými dopady na společnost. Přestože se však jeho díla mohou zdát značně pesimistická, Huxley byl pacifista. Na amerických univerzitách je rozbor jeho díla pravidelně zařazován do
filozofických přednášek. Huxley byl jedním z autorů, který
zpopularizoval východní učení na západě, zejména buddhismus. Bojoval s představou, že štěstí může být dosaženo skrze třídní otroctví. Na smrtelné posteli napsal Huxley své ženě, aby mu
podala LSD, protože chtěl v okamžiku smrti zažívat stav změněného vědomí. Nakonec zemřel s klidem v srdci v roce 1963 v Kalifornii.
Konec civilizace (Brave New World)
Vizionářské dílo, které bych vám chtěl v dnešním článku představit a doporučit, se jmenuje v poněkud pozměněném překladu Konec civilizace. Zvláštností je, že zde nejde o konec civilizace jako takový, jde spíše o děsivou představu společnosti, která na první pohled funguje zcela bez problémů. Vypráví o době, kdy lidé překonávají veškerou techniku a dosahuje se velkolepého míru – žádné války, žádné nemoci a všichni jsou šťastní.
Problém však nastává ve chvíli, kdy si začneme pokládat otázku, co je podstatou štěstí. Huxley na to šel tak, že lidstvo štěstí dosáhlo skrze všechna splněná přání. Vytvořil určitý kastovní systém, do něhož jsou lidé tzv. predestinováni, tudíž se o svůj úděl nijak nezasluhují. Lidé jsou pohodlní a dělají jednoduchou práci, která je vytvořená přímo pro ně. Jedinci se rodí ze zkumavek a pomocí psychické manipulace je jim vtloukáno do hlav, co je vlastně činí šťastnými. Společnost je nastavená tak, že ji činí šťastnou především povrchní zájmy (knihy už se dávno nečtou), promiskuitní sex, laciné hry a pocitová kina.
Představte si tedy svět, ve kterém jsou smutní lidé považováni za jakési odpadlíky. V tom, aby lidé nepociťovali bolest nebo smutek, jim pomáhá zvláštní droga zvaná soma – něco jako dnešní antidepresiva. Soma se rozdává za odvedenou práci. Každý, kdo by někdy propadal bolesti či pochybám, spolkne pilulku, která ho dostane zpátky do nového krásného světa.
Zatímco v jiných antiutopiích se setkáváme s tím, že jsou lidé k určitému režimu donucení násilím, v Huxleyho díle je tomu naopak. Lidé se nakonec sami vzdávají svých práv a hodnot, aby mohli zakoušet bezmezné štěstí. Všechno činí dobrovolně, a tak by je ani nenapadla nějaká myšlenka vzpoury. Válí se ve své komfortní zóně a hluboké myšlenky automaticky zavrhují.
Snahou o určitý rozvrat se může zdát být hlavní dějová linka, která nás seznamuje s postavami indiánů, kteří přežívají v rezervaci, kam civilizace ještě nedospěla. Je téměř jisté, že zde Huxley chtěl především ukázat kontrast starého a nového světa, který by ukázal zásadní rozdíly v tom, jak lidé vnímají city, lásku, umění, náboženství, vědu nebo lidský úděl. Překrásný nový svět se totiž všech těchto substancí vzdává, právě proto, aby byl tak "krásný".
Kniha je psaná zvláštním originálním a sugestivním stylem, který dokáže čtenáře celkem jednoduše pohltit, a je především přístupná pro všechny. Každý, kdo se chce zamyslet nad stavem dnešní společnosti a nad tím, jak by to mohlo s naší civilizací jednou dopadnout, by určitě neměl takovou výjimečnou knihu opomenout při své čtenářské výzvě.
