Vztahy dnešní doby: Polyamorie, kamarádi s výhodami a single život

Když se dívám na vztahy dnešní doby, upadám do určité skepse. Začínají mě unavovat lidé, kteří mi tvrdí, jak těžké je najít ten správný protějšek pro fungující vztah, a stejně tak mě unavují lidé, kteří tvrdí, že žádný vztah nechtějí, ale přitom jim je v očích vidět akorát zoufalství. Vidím to asi takhle – ne všichni, kdo jsou ve vztahu, jsou zamilovaní, a ne všichni, kdo jsou single, jsou osamělí. Proč je tedy dnešní doba na vztahy tak složitá a proč tolik vztahů nefunguje?

Doba se mění?

Slýchávám různé důvody, proč je podle některých těžké mít plnohodnotný vztah. Může to být všemi těmi sociálními sítěmi, kdy se všichni vzájemně stalkujeme a vadí nám špatně stisknutý like? Je to proto, že žijeme v době, kdy muži chtějí jen sex a ženy peníze? Je to kvůli době, kde už se považují konzervativní hodnoty za zastaralé? Na každou z těchto otázek bych odpověděl: jistě že ne! Ať si je doba jakákoliv, nemá vliv na to, jak budujeme své vztahy.

To, co v dnešní době funguje jako výmluvy, může být také z jiného úhlu považováno za nesporné výhody. Kdy jindy jsme mohli být jeden druhému tak blízko, být v kontaktu, lehce se seznámit? 

 

Přílišná možnost komunikace není na škodu, na škodu je, když se musíme navzájem neustále kontrolovat. Problém není v tom, že podvádíme, ale že se cítíme ve vztahu nesvobodní. Není problém milovat, ale chtít někoho vlastnit, ovládat a manipulovat s ním. A vztahy končí ve chvíli, kdy se nám to vymyká z kontroly.

 

Začíná se rodit generace citově otupělých?

Když to tak sleduji, myslím, že všechno chceme okamžitě, bez problémů a aby to bylo jen podle nás. Proč by to taky tak být nemuselo, že? V dnešní době není divné, když si někdo užívá do pětatřiceti, kdežto dříve by se na někoho takového lidé dívali skrz prsty. Na všechno máme dost času, a především na to, abychom kašlali na to, jak se vztahy budují tak, aby fungovaly. Všechno je nahraditelné, variabilní, nestálé a přizpůsobivé. Ale když pak dojde na to, že chceme něco víc, zjistíme, že slogan "na vše času dost" je poměrně klamavý.

Citová otupělost dnešní mladé generace, kterou sleduji kolem sebe, se projevuje především v neustálém střídání sexuálních partnerů. Lidé chtějí hned na začátku dokonalost, která se ovšem po pár týdnech vytrácí, místo aby se budovala. A nakonec dávají přednost online životu než fyzickému kontaktu, protože online to vždy vypadá lépe skrze všechny filtry a možnosti.

Žádný vztah není ideální, ale to neznamená, že je třeba jej ukončit a hledat vztah nový.

Mladí lidé, kteří jsou neschopní budovat vztah, pak přistupují na kompromisy, jakými jsou třeba kamarádi s výhodami. Dneska už se běžně rozdělují city a sex, proto když se někdo neváže, nikdo jej vlastně nemůže soudit za to, že si užívá. Problém podle mého nastává v oné citové otupělosti, kdy lidé ztrácí úctu ke svému tělu jako k něčemu zcela jedinečnému, a nabízí ho, kde se dá, aby získali to, co chtějí. Opravdu byste dokázali věřit někomu, kdo spí se svými kamarády nebo kamarádkami? Vložili byste důvěru někomu, pro koho můžete být jen dalším číslem v řadě? A chcete být člověkem, ke kterému musí být těžké budovat důvěru?

Je jednoduché mít sex, když zapnete seznamku. Je jednoduché nevázat se. Je jednoduché rozhodnout se, zda se s někým sblížíte teprve poté, co vás sexuálně oslní. Je jednoduché mít okamžitou rozkoš. A po tomhle všem je už složitější hledat skutečně hodnotné vztahy kvůli oné citové otupělosti.

Možná tu až příliš moralizuju, ale zamyslete se nad tím, co to znamená být jen běžnou metou, přes kterou někdo přelítne, a co znamená být pro někoho cílem. Být single může být fajn, když nemáte žádné starosti, ale chcete nemít starosti celý život? Myslím tím: Chcete nemít starosti o nikoho celý život? Nejsnazší řešení totiž není vždy to nejlepší. Třeba jen stačí hledat někoho, kdo potrhané oblečení zašívá, místo aby si hned kupoval nové.

 

Důvody, proč dnešní vztahy vypadají tak, jak vypadají

Už jsem se kdysi zamýšlel nad tím, proč dnešní vztahy nefungují, proto se k tomuto tématu nebudu vracet. Rád bych se ale ještě zamyslel nad tím, proč dnes vůbec vznikají trendy jako polyamorie (láska k více lidem), kamarádi s výhodami, volné vztahy, polygamie, sex bez závazku na jednu noc...

 

• Nejsme připravení – Někteří lidé říkají, jak moc si přejí konečně pořádný vztah, ale vůbec si neuvědomují, že na něj nejsou připravení. Že se vztahem člověk musí zahodit své pohodlí, nejsou ochotni nic obětovat, nikomu se přizpůsobovat, nechtějí žádné kompromisy. Prostě žijí v té naivní bublině hollywoodských filmů, že přijde ten pravý protějšek a šmitec.
• Chceme všechno hned – Sem patří všechny ty lásky na první pohled, které se ovšem po chvíli vytratí. Nevytváříme nové vzpomínky, jen jdeme vedle sebe. Nechceme někoho na celý život, ale jen někoho, kdo udělá záplatu v naší přítomnosti. Vlastně ani nemáme čas na budování, protože máme spoustu důležitějších materiálních cílů. Chceme se okamžitě uspokojit.
• Nevážíme si toho, co máme – Díváme se na sousedův trávník, který je vždy zelenější. Nezaměřujeme se na vztah, ale na to, co je mimo něj. Vyměníme posezení s jedním přítelem za party se spoustou známých. Všechny dokážeme nahradit, ale těžko dokážeme někomu vměstnat místo v celém našem životě.

 

Je tak jednoduché propadnout tomuhle všemu. Nemuset se připravovat, žádat všechno hned a vyměnit to, co se nám zrovna nelíbí, místo abychom to opravili. Žijeme v té nejpohodlnější době, kde se nemusíme snažit a kde nemusíme přijímat rizika. Zároveň ale v době, kde se bojíme někoho milovat, někomu se zavázat, riskovat bolest. 

Když se nám něco nelíbí, jednoduše utečeme. Kdo ovšem utíká od problému, stejně se s ním jednou či později znovu setká. 

 

Dneska je in být mimo sociální normy, být nekonformní, být hipster, jít za dobrodružstvími a nedívat se kolem sebe, až se mi z toho dělá poněkud nevolno. Jsou to všechno pózy, které opovrhují hodnotami jako stálost nebo pravá láska, hlavně aby byli všichni na svém bezpečném písečku a nikoho k sobě nepouštěli, pokud nenabízí cokoliv jiného než potěšení.

Jak jsem psal na začátku: začínají mě unavovat lidé, kteří tvrdí, jak těžké je najít ten správný protějšek pro fungující vztah, protože většina těchto lidí žije pouze s ideálem toho, co to vztah je. Tyhle výmluvy jsou akorát předávání odpovědnosti na druhé – oni nesplnili má očekávání, oni mi ublížili, oni nevědí, co chtějí... ale jde také o to, že my sami si vybíráme, kdo jsou "oni" a jak se k nim zachováme, co pro ně uděláme, jak s nimi komunikujeme, co s nimi budujeme nebo jak moc si jich vážíme.

 

Hledáme, co nám druzí nabízí, ale co vlastně nabízíme my? Co je to něco, co můžeme nabídnout, abychom dostali vztahovou exkluzivitu? Co nabízíme, co nenabízejí druzí?

Jak bych si přál, aby to bylo

Nejsem žádný odborník přes vztahy a myslím si, že se za něj nemůže považovat ani sebešťastnější člověk. Každý vztah je jiný a já nejsem natolik naivní, abych viděl ideál v tom, že všichni budeme monogamní a budeme se mít všichni rádi. Tímto článkem bych chtěl asi spíše apelovat na to, že i když je lhostejnost někdy jednodušší než snaha, nemusí se nakonec vyplatit. Že tu možná nejsme proto, abychom žili pohodlně, ale abychom ty vztahy opravdu budovali. A že nejjednodušší cesty nejsou ty, které nám do života něco dají.

Vztahy jsou nesmírně důležité, všechno se kolem nich točí a na každém se dá najít něco negativního; nějaký důvod, proč by se ten vztah mohl rozpadnout, proč by to nemělo mít smysl. Smysl má především to, co nás dělá šťastnými, takže naplňuje-li nás volný vztah, promiskuita, single život, ať to tak zůstane. Jen ať mi pak nikdo takový, kdo se touto cestou rozhodne jít, nepovídá, jak je těžké v dnešní době vést normální vztahy. I ony jsou totiž součástí naší volby.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.