Běžným zvykem v současné době je přátelství online. Sbíráme přátele jako nějaké figurky nebo Pokémony, zvyšují se nám čísla a trochu si tím hladíme ega. Ve skutečnosti samozřejmě nesbíráme vyloženě přátele, ale jen známé, které někde potkáme, a se spoustou se už třeba ani nepozdravíme nebo se nepoznáme. A když s někým máme konflikt, můžeme ho smazat a dál nic neřešit. Spalujeme mosty stejně rychle, jako je stavíme. Jenže ono je jednoduché za jeden rok nasbírat osmnáct přátel, ale zkuste si jedno přátelství udržet po osmnáct let.
Jak je to s instantním přátelstvím
Jestliže se začneme bavit o opravdovém přátelství – nikoliv o těch číslech, které známe ze školy, z práce nebo z náhodných večírků – myslím, že pravdu odhalí zejména čas. Někteří lidé přijdou stejně rychle, jako odejdou. O některých lidech si myslíme, že se s nimi budeme vídat navždy, ale pak se stane jedna krutá věc: sejde z očí, sejde z mysli.
Jsou to krátkodobé přátelské vztahy, které využíváme k tomu, abychom mohli existovat v nějakém kolektivu, a někdy jsme k nim dokonce nuceni, protože bez určitých vazeb je člověk značně znevýhodněný. Ne že by třeba své přátelské úmysly nemyslel nějaký člověk upřímně, jen by se s vámi třeba za jiných okolností vůbec nedal do řeči. U některých typů přátelství tedy závisí na sociální situaci.
Osobně dokážu spočítat počet opravdových přátel na prstech jedné ruky. Je skvělé mít kolem sebe hromadu kamarádů, se kterými můžeme jít třeba na pivo, ale v těžkých chvílích se vracíme za těmi, kteří nám byli tou největší oporou. Přátelství je s námi, když máme problémy s láskou, když máme problémy s kariérou nebo když řešíme neshody v rodině.
Co je to opravdové přátelství
Opravdové přátelství vydrží vzdor času a vůbec to neznamená, že se dva lidé musejí pravidelně vídat. Někdy to může být i velice dlouhá doba, dokonce spolu ani nemusíte chatovat, jen prostě víte, že když se setkat chcete (bez hromady výmluv, proč na to zrovna není čas), bude všechno pořád při starém, pořád se můžete danému člověku se vším svěřit a pořád můžete vědět, že je to vaše spřízněná duše.
Stejně jako hledat partnera do milostného vztahu je ale velice vzácné najít někoho do opravdového přátelství.
Nicméně hledání těch správných lidí, kterými se obklopujeme, je klíčem k úspěchu. Asi nikdo nepochybuje o tom, že je v práci důležitý pozitivní kolektiv. Ale stejně tak je to i v našem soukromém, emocionálním životě. Jsou to lidé, za kterými můžeme jít jako za zpovědníky, kteří nám rozumějí a neodsoudí nás, když se nám něco nepodaří.
Vím to, protože mám kamarádku od první třídy základní školy, která prošla celým mým životem. A věřte, že moje životní etapy byly skutečně bizarní. Byly doby, kdy jsem se choval jako blbec, kdy jsem dělal špatná rozhodnutí, kdy jsem říkal věci, které jsem nemyslel vážně, kdy jsem byl v depresích nebo kdy jsem byl zlý. Ale zároveň jsem věděl, že tohle všechno jsem ve skutečnosti nebyl já, a ten nejúžasnější pocit je, když máte někoho, kdo vás zná takového, jaký jste někde hluboko uvnitř sebe. Kolikrát bych se mohl vsadit, že mě tato kamarádka zná mnohem lépe než já sám sebe.
Jak hledat důkazy přátelství
Možná bych zde narazil na jedno rčení, které dokáže trochu rozdělit zrno od plev, ale není to vždy se stoprocentní zárukou. Říká se: v nouzi poznáš přítele. Je to tak, akorát někteří lidé očekávají, že s nimi přátelé budou řešit jejich osobní problémy a viní je, když to nesvedou. Důkaz přátelství ani není v tom, že vám někdo se vším pomáhá – nejsme přeci bytosti, které musejí být na někom závislí a nedokážou své problémy vyřešit sami.
Přátelé tu nejsou od toho, aby vás litovali, ani od toho, abyste na ně přenášeli tíhu vašich problémů. Vyřešte své problémy, a pak je s přáteli slavte!
Ta opravdová pomoc spíše vychází z oné podpory, když vám kamarád důvěřuje, že něco zvládnete, když vám dá motivaci, inspiraci, útěchu... a když se to stejně nepodaří, neopustí vás kvůli tomu, protože všichni chybujeme, všichni jsme občas blázni, všichni si někdy zasloužíme odpuštění.
Jen zase nesmíme čekat, že nám přátelé budou odpouštět všechno. Závisí to totiž zejména na nás, jak se k nim chováme, a že někoho známe celý svůj život, neznamená, že si nezaslouží naši úctu, slušné zacházení, respekt nebo uznání. Často je velice snadné vylít své vzteky na někoho, kdo je kolem nás, a mnohdy to jsou právě lidé, kteří nám jsou nejblíž. Chováme v sobě jedy a pliveme je kolem sebe, aniž bychom si uvědomovali skutečné viníky. Někdy stačí mít jen klidnou hlavu a být věrný svým přátelům tak, jak jsou věrní oni nám.
Nesnažme se vyburcovat důkazy přátelství, je to jako někoho zkoušet, zda vyhovuje našim požadavkům. Nikdo nám nemusí nic dokazovat.
Čím delší přátelství, tím lepší?
Věřím, že opravdové přátelství se nakonec určitým způsobem pozná samo – možná nějak podvědomě, přirozeně to vyplyne a vy si řeknete: "jo, to je opravdu vzácný člověk, kterého si vážím". A i když jsem říkal, že to hodně závisí na čase, nemusí to nutně znamenat, že čím delší přátelství, tím kvalitnější. Čas je moudrý rádce, když se zpětně ohlédneme do minulosti, dokáže nám vyjevit, že i člověk, se kterým jsme zase tolik v kontaktu nebyli nebo se kterým se již dnes nevídáme, byl ve skutečnosti úžasným kamarádem.
Hodně lidí bere jako zradu, když se s nimi po čase nějaký kamarád přestane bavit. Nebo jsou minimálně zklamaní. Musíme nicméně přijmout fakt, že lidé se mění a vyvíjejí. Vztahy se mohou vyčerpat a já věřím, že někdy lidé odcházejí, abychom mohli díky tomu poznat lidi nové.
Někdy si i po dlouhém přátelství můžeme uvědomit, že to přátelství ve skutečnosti zase tak hluboké nebylo, že bylo vystavěné na nějakých iluzích a teprve časem jsme museli vystřízlivět. Mohu mluvit z vlastní zkušenosti, a to z obou perspektiv – měl jsem kamarády "na celý život", kteří se časem úplně vypařili, a já si zpětně říkám, že to vlastně ani jinak dopadnout nemohlo. A zároveň jsem měl dlouholetého kamaráda, se kterým jsem musel přátelství ukončit, protože mě jednoduše začal svazovat, cítil jsem se vedle něho méněcenný a stal se pro mě energickým upírem.
Ještě pár úvah o přátelství
Někdy si o někom myslíme, že je pravý kamarád, ale není. Ne všechna přátelství jsou vzájemná, proto nebuďme vždy okamžitě otevření a důvěřiví ke každému, kdo se k nám chová hezky. Chraňme si například naše soukromí, protože ne u každého může být v bezpečí a lze tím předejít zbytečnému ponížení. Někteří lidé si od nás totiž raději spíš berou a nebojí se za tímto účelem manipulovat.
Pravý kamarád vás má rád i přesto, jací jste.
Přátelství většinou pojí určitý duchovní rozměr. Možná to zní až ezotericky, ale prostě jste na společné vlně, máte stejné vibrace a energii. Možná je to podobnou povahou (ale nemusí být), možná to je stejnými názory na svět (ale nemusí být), možná to je tím, že se vzájemně doplňujete (ale nemusí být) – pravá přátelství jsou jedinečná tím, jak moc jsou jedinečná a odlišná od ostatních.
A dále, co jsem se naučil o přátelství, je jedna specifická věc o trávení volného času. Nezáleží na destinaci, kam s nimi pojedete na dovolenou, protože si užijete vzájemný čas, i kdybyste spolu měli pobývat v té největší díře na světě. Výlety a dovolené s mými kamarády vždy patřily k těm nejlepším. Obdivuji ty dnešní cestovatele, co sami pokořují svět, ale ksakru – co je to za prozkoumávání světa, když to nemůžete sdílet se svými přáteli!
Nezapomeňte: rodinu, spolužáky, kolegy nebo ty, do kterých se zamilujeme, si člověk jen tak nevybírá, ale vždy si můžeme vybrat své přátele. Vybírejme uváženě, protože právě oni s námi pochodují onu pouť tímto někdy přeci jen šíleným životem. Tento článek je pocta všem mým přátelům, kterých si neskutečně vážím a kteří pro mě nesmírně moc znamenají.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
