O smyslu poezie: Mají v dnešní době básně své opodstatnění?

Ve školách se o básnících stále učíme, jejich díla jsou součástí naší historie a odrazem své doby. Ať už jde o romantiky, symbolisty, impresionisty, dekadenty, existencialisty nebo surrealisty, lze snad hovořit o tom, že doba již nemůže přijít s něčím novým. Poezie, kromě té klasické, se dnes už takřka neprodává, a vydávat ji mohou pravděpodobně jen velmi slavné osobnosti. Na 21. březen připadá světový den poezie, má cenu si jej vůbec připomínat?

Nabídka a poptávka poezie

Byl by dnes ještě vůbec někdo ochotný koupit si knihu s poezií? Co vše by musela splňovat, aby se stala hitem, je-li to vůbec možné? Pokládám jen samé otázky, protože si odpověďmi vůbec nejsem jistý. Dalo by se říct, že se všemi směry v historii je poezie již vyčerpaná. I kdyby dnes žil sebelepší básník, šanci prorazit už asi nedostane. A kdoví, možná je to dobře, možná by měla poezie zůstávat v soukromí, posílaná mezi milenci a sloužit jako citová ventilace pro nevybouřené duše.

Kupodivu na internetu ještě na básníky narážím. Ve spisovatelské komunitě jich ještě pár přežívá, někteří skládají opravdu překrásné básně, ale nabídka nejspíš překonává poptávku. Poezii sám od sebe jen tak někdo nevyhledává, zaútočí na nás nejčastěji ve formě statusu na sociální síti. 

Pokud bychom dnes měli generovat jakýkoliv zisk, poezii je radno obloukem se vyhnout.

Vlastně asi neznám žádného současného básníka a myslím, že následující generace zapomenou i na Máchu, Šrámka či Gellnera. Doba se posouvá a společenský zájem o poezii je na bodě mrazu. V nedávné době jsem možná narazil na sbírku básní nejmenovaného youtubera, ale kvalita byla tak otřesná, že by možná žák základní školy napsal něco kvalitnějšího. Jenže tato poptávka se neřídí poezií jako takovou, ale známým jménem klučíka z internetu, který půjde na dračku díky svým mladičkým fanynkám, které se určitě kvalitou básnického díla vůbec nezabývají.

Jaký je smysl poezie?

Smysl poezie z historického hlediska je zřejmý, naši básníci se silně podíleli a rozvoji kultury nebo díky nim můžeme mnohem lépe porozumět literárním způsobům a stylům. Zda má však poezie smysl ještě dnes, k tomu už se můžeme stavět mnohem skeptičtěji. Asi nic jiného než pokus o estetický zážitek si s ní spojit nedovedu, ovšem estetické vjemy dnes můžeme vnímat ze všech stran a psané slovo už zdaleka není natolik populární, aby rozvířilo nějakou větší vášeň.

Poezie je zastíněná jiným uměním a stává se spíše vzácnou raritou, koníčkem citlivého individua, který se zpovídá z bolesti, milostného vzplanutí, okouzlení přírodou, nepochopení společnosti či odmítání zla. 

Jediné, co by dnes mohlo ještě knižně přežívat, je poezie pro nejmladší čtenáře, jestli se tedy ještě najdou rodiče, kteří předčítají svým dětem před spaním. Ovšem i tady není moc velký důvod nesáhnout spíše do minulosti po Žáčkovi nebo Skácelovi. Napsat nějaké nové básně pro děti už také není žádná hračka a překonat v tomto ohledu mistry svého oboru je pravděpodobně již nemožné.

Budoucnost poezie

Přestože to vypadá, že po poezii neštěkne pes, určitě úplně zcela nezanikne, jen zůstane někde na okraji společnosti ve své tiché a citlivé formě. Pokud se někdo bude veřejně považovat za básníka, asi už se to blížit spíše k nadávce než k něčemu, za co by byl člověk oceňován. Lidé se vlastně smějí dospělým lidem, kteří píšou básně – je to něco, z čeho by měli vyrůstat, ať jsou to sebecitlivější osobnosti.

Poezie přežije ve formě rýmovaček k svátku a humorných kratičkých básniček, jež si lidé pamatují nejvíce. Autoři, co to myslí vážně, si budou smět své sbírky nadále vydávat samonákladem, rozdají je pár přátelům a utěší tak svoje umělecké sklony, ale nic víc, nic míň. 

Světový den poezie

21. března byl organizací UNESCO stanoven den poezie. Když její členové na 30. zasedání v roce 1999 tento den vyhlásili, udělali to proto, aby podpořili tradici ústního přednesu a obnovili dialog mezi básnictvím a dalším uměním, jakým je divadlo, tanec, hudba či malířství. Také jím chtějí podpořit jazykovou různorodost a zviditelnit ohrožené jazyky. 

"Světový den poezie vzdává hold mužům a ženám, jejichž jediným nástrojem je jejich jazyk a kteří mají své sny a jednají podle nich. UNESCO uznává poezii jako cenný symbol kreativity lidského ducha."

Jestli se jim tyto cíle povedlo naplnit, je sporné. Když už však nic, alespoň se tímto svátkem podpoří diskuze o básnictví, možná se i vylepší obraz poezie v mediálním prostředí a pár pisálků, jako jsem já, pronese o poezii nějakou úvahu. Ale jednoho dne se klidně může stát, že tento svátek bude připomínat, že někdy něco jako básně vůbec existovalo. Možná je dobré si připomínat, že kdysi něco jako poezie vyvolávalo ostré debaty a dokázalo měnit dějiny. I proto na konci svých beletrií alespoň pár veršů složím.

Mně slastí je nebe plné hvězd,

a v nadšení přemýšlím nad naším světem,

tu v mysli mi vzplanula tajemná zvěst,

kterou dal vesmír všem svým dětem.

-

Zda dozvím se odpověď, či snít budu dál?

S hvězdami rozmlouvám o smyslu zas:

"Kdo že to jsem? A kdo život mi dal?"

Pak poslechnu z povzdáli podivný hlas:

-

"Nebyl dán důvod, však hledej ho sám,

a se vší úctou, neptej se již znovu!

Pouze iluze jest, vše je to klam.

Jako dravec co chystá se k lovu,

pouze ty samotný můžeš být pán,

a ty jsi ten obraz, a nebe je rám."

-

Máme svou víru, máme svůj čas,

dokdy tu budeme, kdy přijdem' zas.

Neztrácej naději, síla je v nás,

naslouchej ke hvězdám, překonej hráz!