Fredrik Backman: Dojemně humorné příběhy

Jestliže se vám zamlouvaly knihy od švédského spisovatele Jonase Jonassona (Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel), nejspíš se vám bude zamlouvat také mé dnešní doporučení. Jonassův švédský kolega Fredrik Backman totiž ve svém příběhu o muži jménem Ove používá podobné vypravěčské postupy, nezalekne se ani černého humoru nebo rozdělení knihy na přítomnost a retrospektivní části. Přes zdánlivou podobnost jde však o docela jiné vyprávění.

Fredrik Backman – Kde se vzal

Když jsem hledal informace o Fredriku Backmanovi, překvapilo mě na první pohled jeho mladé vzezření. Backman se narodil ve Stockholmu roku 1981, takže mu je v době psaní tohoto článku 36 let, a už má na spisovatelském poli nebývalý úspěch. Zkrátka si plní svůj sen být celosvětově vydávaným a uznávaným spisovatelem, na což se lepí má osobní závist.

Backman je mimo jiné také blogger a sloupkař, kromě Oveho vydal několik dalších bestsellerů jako Co by měl můj syn vědět o světě, Babička pozdravuje a omlouvá se nebo Tady byla Britt-Marie. U nás jeho knihy vydává nakladatelství Host.

Muž jménem Ove

Ovemu táhne na šedesát let, je na první pohled typický zapšklý dědek, který si na všechno jen stěžuje a nedokáže se smířit s dnešním světem plným byrokracie a inovátorství. Rád si všechno spravuje sám, žije podle svých neměnných zásad a do toho všeho se snaží několikrát spáchat sebevraždu, protože se nedokáže smířit s odchodem své ženy.

Kniha je jasně psaná se záměrem dojmout, je to patrné hned z několika stran a vlastně jsem i četl spoustu reakcí, v nichž lidé psali, že je konec naprosto odrovnal. Síla tohoto příběhu se ale dle mého neskrývá v sentimentu, a dokonce si myslím, že ani v humorném podání. To, co dělá tuhle knihu jedinečnou, jsou malé drobné detaily, které přibližují všechny obyvatele Oveho ulice a dávají jim nezaměnitelné rysy. Atmosféru celé ulice jde opravdu značně cítit, a přestože se zdají její obyvatelé někdy docela karikaturní, řekl bych, že je velice těžké si je neoblíbit.

Čtení mi trochu připomnělo podobné dílo, které se jmenuje Gran Torino, objevuje se zde stejný motiv staršího muže, který je pateticky upnutý na svoje vozidlo, přes svou nepříjemnou slupku brání hodnoty spravedlnosti a v jeho ulici žijí lidé různých národností. U Oveho je však ještě navíc citlivý přístup ke stáří, k umírání, ale celkově k životním situacím, které jsou spíše osudové a nezvladatelné. Pomocí retrospektiv samozřejmě zjišťujeme, proč je Ove takový, jaký je, a hezky se nám tak dostane pod kůži. Stejně tak si přiblížíme osud jeho ženy, charakterově vykreslená k dokonalosti, ale stejně uvěřitelná.

Je vlastně zvláštní, jak dokáže kniha pracovat s emocemi. Když si ji totiž rozebereme do menších celků, zjistíme, že je to spíše směs různých menších scének a odboček, které do sebe ovšem tak nějak funkčně zapadají a splňují požadavky něčeho, co bych nazval "moderní aktuální čtivo" – Backman dokázal propojit svět seniora a svět teenagerů; svět starých zásad, kde se všechno opravuje, a svět nových trendů, kde se všechno vyměňuje.

Knihu bych doporučil pro pohodový odpočinek, nemůže snad nikoho urazit a její čtení dokáže pohladit u srdce. Dosah Oveho příběhu je znatelný také díky vysoce hodnocenému stejnojmennému snímku z roku 2015, který získal Oscara za nejlepší zahraniční film.

Babička pozdravuje a omlouvá se

Když jsem dočetl Backmanovu druhou knihu o Babičce, která pozdravuje a omlouvá se, našel jsem v ní podobné vzorce jako u Oveho, jen zde autor rozehrál děj s mnohem větším spektrem postav a přidal také vcelku roztahanou fantazijní linku, v níž se tyto postavy reflektovaly. Nechybí podobné dojetí i humor, na můj vkus však psané mnohem více nuceněji a nepřirozeněji s krátkými úsečnými větami reagujícími na aktuální trendy, což na mě zapůsobilo tak, že se už k autorovi vracet nebudu.

Backman se u mě zařadil mezi ten typ autorů, kteří sice mají líbivé a nenáročné příběhy, jež dokážou chytnou za srdce, jejich vzorec se však neustále opakuje a nenabízí tak nic vyloženě nového – s větším množstvím vedlejších linek je to právě u jeho druhé knihy mnohem více viditelné.

Přesto jsem rád, že jsem se s tímto autorem seznámil a v hlavě mi rezonuje stále jeden citát: "Člověk si přeje být milován. Nesplní-li se mu to, chce být obdivován, a nesplní-li se mu ani to, chce být obáván, v dalším případě nenáviděn a proklínán. Člověk touží zanechat v lidech nějaký pocit, duše se bojí prázdnoty, chce kontakt za každou cenu."