Co když je všechno jen naše iluze aneb subjektivní idealismus v praxi

Rád věřím tomu, že neexistuje osud a jsme za svůj život odpovědní. Život se utváří podle našich rozhodnutí, podle toho, jak reagujeme na všemožné situace a podle toho, jak moc jsme odvážní učinit změnu podle svého přesvědčení, nebo zda se necháme životem spíše vláčet. Zkrátka jsme odpovědní za to, co tu děláme, jak se cítíme a jak reagujeme. Co když ale naše odpovědnost sahá daleko dál? Co když jsme odpovědní za tuhle planetu, na kterou jsme byli sesláni? Co když jsme odpovědní za celý náš vesmír?

Když všechno vychází z nás samých, jsme vlastně svými Bohy

Člověk, který si vědomě vytváří svůj příběh, je vlastně svým vlastním Bohem. Všichni máme tak trochu schopnost měnit realitu podle sebe, jsme strůjci toho, co se stane. Někdo se rád vzdává odpovědnosti tím, že ji předává někomu jinému nebo že za něco nemůže, nicméně kdo nepřijme odpovědnost, bude vždycky jen obětí.

Vybíráme si, jestli budeme hlavní nebo vedlejší role, ale jen hlavní role opravdu hýbou příběhem.

Představte si, že je tu svět jen pro vás. Že vám ukazuje přesně to, co potřebujete vidět, a že díky němu poznáváte to, co se potřebujete naučit. Je to svět, který se vytváří tak trochu podle vaší mysli. Možná vám připadá, že přírodní katastrofy se vás netýkají, ale co když jsou jen velkou reflexí toho, co zažíváte uvnitř sebe? Představte si, jen na chvíli, že jste tu jen vy sami a realita kolem vás se vytváří podle vašeho nitra. Zdá se vám to šílené? A co když vám řeknu, že jde o filozofický směr, který je vlastně uznáván mnoha zvučnými filosofy.

Subjektivní idealismus aneb celý svět jsme si vysnili

Spojení subjektivní idealismus zní strašně složitě, ale zas tak složité to není. Subjektivní zkrátka znamená, že to vychází z vás samých, a idealista je člověk, který upřednostňuje ideje před materiálními věcmi nebo vidí podstatu světa v duchovním rámci. Je to úžasný směr pro všechny, kdo se ještě nepřestali bát snít.

Podle subjektivního idealismu je tedy svět fenoménem, který se odehrává v našem vědomí. Jeho zastánci jsou například George Berkeley, Johann Gottlieb Fichte nebo Immanuel Kant – a samozřejmě také Jerry Writer! Znamená to, že ve skutečnosti to, co je kolem nás, by nemuselo být materiální, mohly by to být pouhé iluze. Iluze našeho vědomí, které si vytváříme, abychom světu dokázali nějak porozumět.

Leckdo se v téhle fázi zastaví a prohlásí to za největší hloupost pod sluncem. Materiální svět přeci je reálný, můžeme si na něj sáhnout! Nicméně všechno vnímáme skrz filtr našich smyslů – hmat, zrak, sluch, čich, chuť; pak možná instinkt, pud, emoce, rozum... vše vnímáme skrz filtr chemických procesů, které ovšem nevznikají venku, ale v našem vlastním mozku.

Kdybyste existovali pouze vy

Krajní subjektivní idealismus může být také nazýván solipsismem, což znamená, že neexistuje nic jiného než vaše vědomí. Vlastně by to znamenalo, že jsme tady sami. I když ne tak docela. Ve své knize Lovec hledá odpovědi tuto myšlenku připodobňuji k metafoře spisovatele. Představte si, že jste spisovatelé a váš svět nebo váš život je kniha, kterou si sami píšete. Podle vás se vymýšlí scénář, postavy, zápletky a rozuzlení. Jste spisovatelé svého života.

Také v Životech na skok se zabývám podobnou myšlenkou – nezáleží tolik na tom, co by mělo být objektivně skutečné, ale na tom, jak to my sami vnímáme. Mozek se stává naším filtrem a ovládá naši realitu. Samotný Buddha to připodobnil k šípu. Pokud vás zasáhne šíp, nepřemýšlíte nad obecnými platnostmi, z čeho je šíp vyrobený nebo jakou má podstatu, ale zaměříte se hlavně na váš vztah k onomu šípu, jak vás ovlivní a celý svět se bude točit kolem této myšlenky.

Kdybyste existovali pouze vy, utvořil by se podle vás celý vesmír.

Buddha se distancoval od možnosti objektivního poznání a od těch, kdo vytvářeli všemožné obecně platné intelektuální teorie. Každá interpretace světa je podle něj iluzorní z hlediska toho, kdo ji interpretuje. Buddha také radil všem, aby nepřijímali nic na základě slepé víry – co slyšíme, co se učíme – ale na základě nejniternějších zkušeností.

K čemu je tahle filozofie dobrá

Samozřejmě nemusíte považovat Buddhu nebo Berkeleyho za vysoké autority, pokud jste vědečtěji zaměřený typ, ale tohle je spíše otázka víry než něčeho, co lze skutečně exaktně dokázat. Píšu o myšlence subjektivního idealismu proto, že mi jednoduše přijde úžasná a neskutečně osvobozující. Dává veškerou moc do našich rukou. Protože miluju psaní, zdá se mi myšlenka, že si sepisuju vlastní život, fascinující. Nepřipadám si pak jako oběť vnějších událostí a okolností. Všechno mi tak nějak začne zapadat do sebe, a tak se asi pozná ta pravá osobní filozofie.

Málokdo skutečně rád filozofuje nebo to ani nezkusil, což je podle mě škoda, protože podle toho, jakou filozofii si vyberete, poznáváte především sami sebe a učíte se ze života. A přitom tolik populární filmy jako Matrix nebo Počátek získali takovou oblibu přesně kvůli subjektivnímu idealismu. Co si takhle představit, že máte ve skutečnosti mnohem větší moc, než si myslíte, a že někdy to, co je kolem vás, vlastně nemusí být zcela reálné? Anebo je reálné i to, co je v naší hlavě? Možná že právě na tom v životě záleží nejvíc.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.