Možná jste už někdy slyšeli o dramatu Samuela Becketta, který nese název Čekání na Godota. Toto dnes už ustálené spojení jednoduše znamená, že člověk čeká na něco, co nikdy nepřijde. Nebo čeká, až se něco stane. Čím jsem starší, tím více si vážím svého času, ale zároveň si uvědomuju, jak až příliš často čekám na Godota – na něco, co nějak změní můj osud, přestože zřejmě nic jako osud neexistuje. Existuje jen to, co si my sami vytváříme svými rozhodnutími, chybami, myšlenkami, slovy a činy.
Čekání na něco lepšího
Victor Hugo pravil, že život je čekání na to, až se naše sny stanou skutečností. Když se nad tím zamyslíte, znamenalo by to, že všichni jen čekají na nějaký cíl. Jak dlouho lidé čekají, je různé. Někdo se raduje za pár minut, až skončí reklamy v televizi.
- Někdo čeká hodinu na přestávku.
- Někdo čeká půl dne, až mu skončí šichta v práci.
- Někdo čeká měsíc na výplatu.
- Někdo čeká měsíce na Vánoce.
- Někdo čeká rok na dovolenou.
- Někdo čeká léta na svou spřízněnou duši.
- Někdo čeká celý život na štěstí.
A nejsmutnější na tomhle všem je, že se to čekání kolikrát nemusí vůbec vyplatit a člověk čeká a čeká a čeká... a ono nakonec nepřijde buď vůbec nic, anebo přijde něco, co vůbec přijít nemělo. V každém případě to ale souvisí s tím, že jsme nespokojení s tím, co je teď a čekáme na něco lepšího. Něco, co by náš život rozběhlo. Životy se ale bohužel samy nerozbíhají.
Život by neměl být o čekání na to, až přejde bouřka. Jde o to naučit se tančit v dešti.
Když už jen očekáváme
Můžeme se ocitnout v pasti. V dnešní době to není vůbec složité – věci kolem nás bojují o naši pozornost, stejně jako často my bojujeme o to, aby někdo dal pozornost nám. Ukazujeme tedy světu především samé extrémy, hlavně v době sociálních sítí, kde lidé sdílí to nejlepší z jejich dne, roku, hodiny, týdne... ovšem ten, jak bych to popsal, základní život spočívá hlavně v onom čase, kdy se k těm nejlepším událostem dostaneme. Život nikdy není veselá čára, spíš v naší hlavě funguje jako přímka, na které jsou různé body, které náš čas nějak definují. Všechno mezi tím je čekání.
Když píšu tenhle článek, necítím se nejlépe, protože si uvědomuju, kolik času strávím čekáním nebo očekáváním. Když jste totiž věčným filozofem a jste stíháni přílišným přemýšlením, neustále uvažujete o tom, jak byste měli žít. Snažíte se definovat sami sebe, co vlastně chcete, a zjišťujete, že na všechny vaše plány budete potřebovat hromadu času. Přál bych si napsat spoustu knih, dokázat spoustu věcí, využívat svůj čas na maximum a být třeba úspěšný, ale rázem si říkám, jak moc to člověka spoutává. Stává se otrokem svých vlastních nároků a není spokojený, dokud se nedostane k cíli.
Vlastně sám od sebe očekávám, že budu nějaký lepší člověk, ukáže se ve mně obrovský potenciál, dokážu velké věci, načež jsem zklamaný, když se mi to nedaří. Přemýšlel jsem nad tím – jak jinak – a docházím k východisku, že někdy je prostě nejlepší přijmout onen fakt, že jsem zkrátka průměrná bytost, která toho třeba ani moc nedokáže, ale která si třeba někdy lépe bude užívat onen čas mezi body na pomyslné přímce života, když jen nebude neustále čekat na nějaký idealizovaný cíl. Být průměrný nemusí znamenat být horší.
Když přestaneme čekat
Zkuste se na chvíli zastavit v čase a jen si představte, že na nic nečekáte. Že byste třeba měli rádi více peněz, ale nemusíte čekat neustále na výplatu, nemusíte pořád přemýšlet nad změnou finanční situace a že na tom třeba nejste tak špatně, abyste na to museli pořád myslet. Třeba až nastane skutečný problém, dokážete ho vyřešit v oné chvíli, ale netřeba se jím zabývat teď. Čekat na zázrak, který vše změní.
Navíc, trpělivým čekáním se stejně nikam nedostaneme. Pouze trpělivá píle nás někam posouvá, nikoliv čekání na to, až se nějaká píle promění v to, co chceme. Nemusíme od života pořád něco čekat. Co se má stát, to se stane. Ne vždy se všechno stane perfektně, ne všechno dopadne podle plánů, nemusí se dít pořád jen dobré věci – většinou to čekání vychází ze strachu, kdy jednoduše chceme dojít do situace, kdy už se přestaneme něčeho bát.
Je to jakýsi strach žít z toho, co máme teď, místo z těch nadějí a věcí, které bychom mohli mít, ale až za nějaký čas.
Obvykle když se něco snažíme až příliš kontrolovat, začne to nakonec kontrolovat nás samé. A když se snažíme kontrolovat cíl více než samotnou cestu k cíli, tak se trochu spoutáváme v představách budoucnosti, než abychom se radovali z přítomnosti. Čas je nemilosrdný, promrhat ho čekáním je ještě nemilosrdnější vůči nám samým.
Jak přestat neustále čekat
Zdá se mi to někdy jako nadlidský úkol a určitě s tím budu ještě během svého života nesčetněkrát bojovat, ale asi existují způsoby, jak na chvíli vypnout a přestat myslet na svá očekávání. Třeba nechat věci tak, jak se vyvinou. Řešit problémy až ve chvíli, kdy nastanou. Nemuset se dokonale připravovat úplně na všechno – znáte například příběh Pana Theodora Mundstocka od Ladislava Fukse? Hlavní hrdina se snažil připravit na pobyt v koncentračním táboře, ale na některé věci v životě se prostě připravit nejde.
Všechno nakonec bude tak, jak má být. Fyzikální nebo nějaké další vesmírné zákony se o to postarají, ať už chceme, nebo nechceme.
Když se tedy snažím odpovědět na otázku, jak přestat neustále čekat, až se něco změní, možná bych došel k tomu, že je někdy třeba nechat věci být, přestat mít nad vším úplnou kontrolu a trochu víc si věřit v tom, že všechny ty nástrahy života jednou překonáme (vždyť už tolik lidí překonalo mnohem děsivější věci než nějakou depresivní krizi z výhledu na lepší život). Anebo prostě jen paradoxně nepřemýšlet nad tím, jak přestat neustále čekat, a prostě nečekat.
Někdy stačí reagovat na to, co je právě teď, a v tom nejlepším případě to nějak přijmout a jednoduše si to užít, i když všechno nemusí být růžové. Ale co na tom, svět nikdy nebude růžový, protože pak by byl moc nudný.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
