Hledání osobní identity: Kdo vlastně jste?

Také se vás ve studijních letech všichni ptali, čím chcete jednou být? Jako byste do té doby nebyli nic a museli se teprve něčím stát. Když pak dojdete do určitého věku, lidé už se začnou spíše smutně ptát, co vlastně děláte. Obvykle se tím myslí vaše zaměstnání nebo nějaká hlubokomyslná činnost, do které by vás mohli ostatní lidé kategorizovat a strkat vás tak do různých přihrádek k ostatním. Když se vás někdo zeptá na otázky "kdo jsi?" nebo "co děláš?", obvykle se očekává, že začnete vyprávět něco ze svého životopisu. Ale jsme skutečně naší profesí? Jsme tím, co děláme v práci? Jsme tím, co děláme?

Kdo jsem? – Nejpodivnější otázka

Krátká a jednoduchá otázka a skrývá se v ní tolik záhadnosti. Pojí se s ní například otázka smyslu života – ti, kdo mají rodinné aspirace, se považují za člena rodiny (matka, otec, syn); ti, co si myslí, že smyslem života je se nějak vypracovat, se považují za svou práci (marketér, podnikatel, živnostník, ředitel korporace, modelka) a ti, kteří mají vášeň pro své zájmy, se mohou považovat za to, co rádi dělají (sportovec, hudebník, umělec, spisovatel, vegan). Dalo by se to dále rozvíjet podle toho, jaké má člověk politické, náboženské nebo filozofické názory. Ale co z toho skutečně jsme?

To, co jsem vyjmenoval, jsou různá stanoviska podle okolního světa. Člověk se definuje podle světa kolem sebe. Neustále se srovnáváme a často jen přijímáme společenské vzorce – pokud je někdo nadřízený, tak já jsem podřízený, protože to tak v našem systému prostě funguje. Když se někomu představujeme, snažíme se odpovídat na ty stejné otázky o tom, co máme rádi, jaké jsou naše zájmy, jaké máme zázemí... ale co když jednoduše nejsme naším zaměstnáním, našimi úspěchy, našimi zájmy, našimi vztahy, naším majetkem?

Na otázku "Kdo jsi?" nemusíme vždy odpovídat naším životopisem. Pokud jsme prožili něco, s čím se neztotožňujeme nebo co nás trápilo, tak to přeci nejsme my.

Ve skutečnosti lze všechno relativizovat. I s kapsami plnými peněz nebudete bohatí na území, kde lidé hladoví nebo nemají na vodu. Nebudete umělcem, pokud vám někdo vezme vaše umělecké nástroje. Nebyli byste křesťan, muslim nebo buddhista, pokud takové náboženství nikdo nedefinuje. Nebudete moci stát za názorem, pokud ho někdo vyvrátí, byť byste to jednou byli vy sami na základě empirických zkušeností. Nebudete členem rodiny, pokud byste (nedej bože) žádnou rodinu neměli. To, co je relevantní dnes, bude irelevantní za další stovku let, což je z hlediska vesmíru jen zrnko času. To ale přeci neznamená, že pak se stanete ničím. Pořád někdo jste. Jen možná nevíte kdo.

Naše osobní identita a společnost

Možná byste mohli říct, že jste směs. Směs různých psychosociálních rysů, které máte navíc chemicky zakořeněné ve vašem mozku. Už odmala se konformně stáváte součástí společnosti, která vás nějak definuje. Vy se ale nemusíte vždy podřizovat. Nemusíte na otázku "kdo jsi?" odpovědět, že jste vaší prací nebo vašimi úspěchy, případně neúspěchy. Je to čistě na vás, je to váš pohled.

Dalo by se říci, že nejsme ani tolik tím, co děláme, jako tím, co si myslíme.

Naše osobní identita vychází z naší sebereflexe, tedy z toho, jak hodnotíme sami sebe a co si o sobě myslíme. Společnost po nás sice už kvůli kulturnímu dědictví chce, abychom mysleli určitým způsobem – abychom se nějak oblékali, abychom se chovali podle etikety, abychom v sobě měli zakořeněné nějaká dogmata z minulosti, učiva od učitelek ze základní školy, abychom něčeho dosahovali, abychom někomu něco dokazovali, abychom vedli zdravé a funkční vztahy, abychom byli pozitivní, abychom drželi své emoce na uzdě, abychom respektovali zákon – zkrátka abychom některé věci přijmuli, chceme-li být někým, koho nezavrhnou.

Jsou to naše společenské role, které chtě nechtě získáváme a podle kterých se také určitým způsobem chováme. Ať už nás k tomu vychoval kdokoli. Za svůj život můžete podle společnosti sehrát různorodé role – můžete být dítětem, teenagerem, studentem, platičem daní, chudákem nebo zbohatlíkem, Čechem nebo Američanem, bělochem či černochem, heterosexuálem nebo homosexuálem, otcem či matkou, důchodcem, zesnulým...  nějaká ta nálepka, která vás přidrzle banalizuje do jednoho slova, se na vás pokaždé nalepí. 

Je vlastně jedno, co si myslíme. Pokud se některé naše myšlenky příčí tomu, co je zakořeněno ve společnosti, můžeme být lehce odsunuti a stát se ničím. Motivující v tomto ohledu ale je, že my ve skutečnosti nepotřebujeme uznání ani dokazování něčeho k tomu, abychom mohli říct, kdo vlastně jsme. Záleží to jen na nás, co přijmeme a jak se definujeme. Naše osobní identita leží v naší vlastní hlavě, a z pohledu někoho druhého se bude různě odlišovat. Protože nás nikdy neuvidí stejně jako my sami sebe.

Jak zjistit, kdo vlastně jste

Na to je samozřejmě problematické odpovědět a je to určitě běh na dlouhou trať, ale na druhou stranu na takové zjištění máme celý život. Možná právě proto tu jsme, abychom zjistili odpověď na vlastní identitu. A ten život, který tu máme, je od toho, abychom ho nějak prožívali. Prožívejme ho co nejvíce a snažme se ho detailně poznávat, protože co se dozvíme o světě, se zároveň dozvídáme i o sobě samých. Naše zkušenosti nás nějak formují, takže pokud chcete vědět, kdo vlastně jste, zažívejte všechno možné, dobré i zlé. Možná že až na konci, v okamžiku naší smrti, teprve zjistíme, kým jsme skutečně byli. Co bylo v našem životě nejdůležitější.

Člověka definuje více než to, co dokázal, to, jak se rozhodoval.

Možná jednou zrekapitulujeme naše vlastní volby a zjistíme, co jsme mohli udělat jinak, aby to lépe odpovídalo ideální představě o nás samých. A na základě toho zjistíme, jak moc jsme se od té představy lišili. Že jsme často dělali to, co jsme dělat nechtěli. Že jsme udělali rozhodnutí, kterých jsme litovali. Že jsme někdy neudělali něco, co jsme udělat mohli. Že jsme někdy něco udělali, ale raději jsme neměli dělat nic. 

V každém případě to bude vycházet z našeho vlastního hodnocení a našich vlastních emocí. Možná je někdy dobré si připomenout, že se nemusíme vždy zavděčit a něco dokázat nebo že každá cesta nemusí mít cíl, aby vás něco nového naučila. Člověk až příliš často žije na základě očekávání vrstevníků, nadřízených, rodiny nebo přátel. Důležité je to, co se učíme o sobě a o světě kolem nás, skrze nějž své vlastní já zprostředkujeme. A třeba se ani definovat nemusíte; třeba jde jen o to, abyste byli sami se sebou spokojení. Jenom tehdy se totiž stanete tím, kdo celý váš svět změnil ke svému vysněnému obrazu.

Odpověď na otázku "kdo jsem?" je naše volba založená na představách. Podle této představy se nějak chováme, mnohdy si to ani nemusíme uvědomovat nebo se o to vůbec nezajímáme. Skromně se ale domnívám, že na tuhle existenciální otázku jednoho dne narazí každý. Proto se – a to je jen malá rada k možnému štěstí na závěr – snažme být tím, kým být chceme. Tou nejkrásnější představou, kterou o sobě máme, abychom se za ní nemuseli stydět, když ji spatříme v zrcadle.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.