Jak mi nakladatelství odmítlo rukopis

Mnozí z vás se mě ptají nebo mi píšou zprávy, kdy už konečně vydám některou ze svých knih. Vždyť to byl jeden z hlavních cílů, kvůli kterým vznikl Jerry Writer, nebo ne? Obvykle na takovou otázku všem vyhýbavě odpovídám, že je to běh na dlouhou trať. Snažím se nelenit a své knihy prosazovat všude možně, ale ono to opravdu nefunguje tak, že se domluvíte s nakladatelstvím a všechno půjde jako po másle. V dnešním článku bych vám rád přiblížil, jak to chodí v případě, že chcete vydat vlastní knihu, a pozor – nikoli vlastním nákladem!

Krok 1 – Hledání nakladatelství

Když jsem dopsal svoji první knihu, což bylo krátce před mými osmnáctými narozeninami, měl jsem o všem bláhové představy. Zaslal jsem svou prvotinu do největšího nakladatelství v České republice a asi jsem očekával, že si ze mě všichni sednou na zadek. Když už jsem nečekal vydání, tak jsem očekával alespoň zpětnou vazbu. Slyšíte to ticho? Velké ticho po pěšině? Myslím, že to byla první z mnoha pěstí, kterou jsem dostal k vystřízlivění. Díky bohu za to!

Od téhle pubertální záležitosti už pár let uběhlo, takže jsem postupně seskládal všechny ty střepy, které ze mě zbyly kvůli tomu obrovskému nezájmu, a zkoušel něco účinnějšího. Víte, nejhorší, co můžete udělat v případě nezájmu nakladatelství, je to, co jsem tehdy udělal já. Odmlčel jsem se a vlastně se to chystal vzdát.

Později jsem svoji první knihu kompletně přepsal a napsal jsem i knihu druhou. Napadlo mě, že by znovu nebylo od věci začít se trochu nabízet. Samozřejmě jsem zkusil znovu jedno z těch největších nakladatelství, ale ve skutečnosti to nemělo jiný výsledek, než jak tomu bylo u toho původního. Žádná reakce. 

Uvědomil jsem si díky tomu jednu zásadní věc. Mnohem lepší, než zkoušet velká masová nakladatelství, je vyzkoušet ta, která souzní s filozofií vašich děl, která případně vydávají něco podobného nebo která alespoň nejsou natolik zatížená, aby vám mohl přijít email s odpovědí. U menších vydavatelů byla komunikace zcela na jiné úrovni.

 

A někdy v téhle době, zhruba před rokem, jsem proto založil spisovatelský blog Jerryho Writera, kde jsem své knihy začal publikovat pod domněnkou, že přitáhne čtenáře podobného ražení a smýšlení, jako jsem já. A s trochou štěstí větší zpětnou vazbu. Možná si myslíte, že rok psát blog a stále nic nevydat, je docela neúspěch. Ale ve skutečnosti jsem se pohnul neskutečně vpřed.

 

Krok 2 – Úvaha nad samonákladem

Ze začátku si můžete říct, že je úplně jedno, s jakým nakladatelstvím komunikujete, protože to nejdůležitější je, aby vaše dílo vydalo. Někdo může kašlat na názor nakladatele a vydat si knihu sám. Přemýšlel jsem nad tím a došel jsem k závěru, že nechci vydávat své knihy samonákladem. Mám k tomu hned několik důvodů:

• Jsem sice začínající autor, o to víc se ale musím snažit, aby mé dílo bylo přijato lidmi, kteří rozumí nakladatelské praxi.
• Ještě stále nemám vybudovanou natolik velkou komunitu čtenářů, abych se mohl spolehnout, že můj soukromý marketing zabere. Jsem ochotný podílet se tou největší měrou na propagaci svých knih, mnohem klidnější ale budu, když za sebou budu mít instituci, která mi je ochotná v tomto ohledu poradit nebo něco zařídit (ať už jde o autorská čtení, grafické návrhy či jen zmínka v jiné čtenářské komunitě). 
• U editace a úpravy knihy je vždy znát, když ji dělá někdo sám, než když ji vede profesionální nakladatelství.
• Nejsem populární youtuber, abych mohl vydat cokoliv.
• Přestože se nebojím investovat spoustu času a peněz do svého psaní, finanční podpora je u mě stále nezbytná, pokud chci vydat knihu tak, aby se objevila na pultech ve větších nákladech a byla aspoň trochu vidět.
  

 

Možná jen potřebuju, aby můj talent legitimizoval nějaký profesionál; možná zkrátka chci být spisovatel, který své knihy vydává stejně jako všechny slavné spisovatelské vzory, ke kterým vzhlížím. Ať už je to, jak chce, zkrátka bych nebyl spokojený, kdybych svou knihu vydal v jednom z těch nakladatelství, které vlastně nehledí na obsah, ale fungují spíše jako tiskárna toho, co jim kdo zašle.

 

Díky tomu jsem se naučil rozeznávat dva druhy nakladatelství – ty, které si udržují svůj profesionální ráz a nevydávají úplně všechno, a ty, kterými se chlubí někteří amatérští začínající autoři, přestože se museli na vydání silně finančně podílet (zkrátka samonáklad v převleku) nebo reputace vydavatelské značky neodpovídá valné kvalitě.

 

Krok 3 – Komunikace s nakladatelstvím

Mohu s potěšením říct, že na českém trhu je docela velké množství nakladatelství, kde se může každý najít. Můžete dokonce sehnat jejich almanach. Osobně procházím internetové stránky, nedívám se jen na portfolio, ale i na grafické zpracování či content managering (způsob, jakým se nakladatelství prezentuje online, zda je aktivní na sociálních sítích, jak zvládá komunikaci s komunitou). A pak mě zajímá, zda vydávají něco, co mě samotného zajímá – nejlépe nějakého mého oblíbeného (v tomto případě českého) autora.

Komunikace u mě vždy začínala odesláním emailu, ve kterém představuji sám sebe a krátkou anotaci nabízeného rukopisu. Rukopis zasílám kompletní. Různě jsem četl, že by se to dělat nemělo, ale podle mě je naprostý základ, aby se mohl nakladatel podívat na dílo v jeho celistvosti. Můžete sice přidat konkrétní informace o jeho struktuře, ale to je pouhá představa. 

V celistvém rukopisu si navíc může nakladatel vybrat svou pasáž – nejen tu, kterou bych mu zaslal v domnění, že je nejlepší, protože nejlepší mají být přeci všechny pasáže!

Za celý rok, co existuje tenhle blog a co jsem začal své knihy nabízet s naprostou vážností, jsem ale takovým způsobem oslovil na můj vkus stále malý počet nakladatelství. Hned vám povím proč.

 

Krok 4 – Dlouhá cesta k odmítnutí rukopisu

Lidé v nakladatelských redakcích mají obvykle pěkně napilno, v závislosti na velikosti nakladatelství jim chodí nepřeberné množství rukopisů. Někteří uvádí doslova stovky! Komunikace s jedním nakladatelstvím se tak pohybuje v řádu měsíců. V praxi to u mě funguje tak, že pokud se nakladatelství neozve s odpovědí (nikoli s verdiktem) do dvou týdnů, připomenu se. Pokud ani poté do několika dnů, zkouším to dál.

Dva nakladatelé mě odmítli prakticky ihned – u jednoho byl důvodem plný ediční plán a druhý zkrátka napsal do čtyřiadvaceti hodin s odpovědí, že nemá zájem. Kdoví, jestli si rukopis vůbec otevřel, anebo ho dílo zděsilo od prvního řádku. Taková odpověď samozřejmě každého autora zamrzí a má zhruba několik možností, jak jednat dál:

• Začne plakat do polštáře.
• Začne si arogantně myslet, že tomu nakladatelství nerozumí.
• Rozhodne se psát jen sám pro sebe.
• Vrátí se k myšlence samonákladu.
• Utěší se tím, že Rowlingovou také odmítali.
• Utěší se tím, že je vlastně dobře, že byl odmítnut, protože to znamená, že jednoduše není mainstreamový a jeho dílo má přesah, na které si nakladatelství netroufne.
• Ztratí spisovatelské sebevědomí.
• Skončí s psaním.
• Rozhodne se to zkoušet dál.

 

A ten poslední bod je klíčový, pokud chce člověk opravdu něco dokázat. Něco nevyjde, no a co? Nikde není psáno, že cesta k cíli musí být perfektní. Důležitá není rychlost, ale to, že jdete stále kupředu. A jak to tedy pokračovalo po těchto odmítnutích se mnou?

Protože nejsem zastánce zasílání jednoho rukopisu do více nakladatelství současně, vždy čekám na odpovědi. Na posouzení rukopisu si často nakladatelé vyhrazují dva a více měsíců. Proto je to čekání opravdu úporné. Dvakrát jsem se po dvou měsících dozvěděl, že postupuju do dalšího kola a že můj rukopis je zajímavý a bude se o jeho vydání diskutovat – juchů, přišla ona legitimizace od profesionálů! Jenže to byly jen falešné naděje. Vlastně jsem se musel poté znovu připomínat, jak to dopadlo v onom druhém kole, a k mému zklamání knihu nakonec nevydali. Důvod neznámý – a slyšíte to ticho?

 

Krok 5 – Dlouhá cesta pokračuje

Když si to tedy matematicky spočítáte, zjistíte, že pouhý rok v nabízení rukopisu není zase tak moc, pokud vám dvě nakladatelství doslova sežerou třeba 8 měsíců. Takže si tím trochu obhajuji své tvrzení, že je to skutečně běh na dlouhou trať a úplně nejradši bych i prohlásil, abyste se mě na to tolik neptali. Jen si nemyslete, že bych se hned nepochlubil, kdyby to konečně vyšlo. Mluvil bych o tom pořád a neustále, až by vás to otravovalo, protože je to přeci pořád můj sen. Jen je to občas sen, který se bohužel vleče čekáním na odpovědi.

Také bych chtěl ještě dodat, že tímto nechci hanobit jakékoli nakladatelství. Naprosto rozumím, že je důležité rozvrhnout čas na posouzení, zda to stojí za vydání. Respektuju, že se mnoha lidem moje knihy nemusí vůbec líbit. Ale mohu to vlastně brát i z druhé stránky – vždyť mým dílům nakladatelství věnovala čas v řádu několika měsíců! Třeba to nebyla zase taková pohroma.

A já si vážím jakéhokoli času, který je mým knihám věnovaný. Bez čtení by jejich smysl vyšel nadarmo. Bez vás, čtenářů, bych byl pořád jen kluk, co raději zaleze a píše do šuplíku.

Dlouhá cesta pokračuje. I kdyby měly mé knihy vyjít za deset, dvacet let, půjdu si za tím (nepřejede-li mě autobus či nějaký podobný zásah osudu). Já už totiž moc dobře vím, že mám psaní v krvi a že mě bude provázet celý život. Našel jsem se v něm a věřím, že každý, kdo má podobnou vášeň, tohle dokáže snadno pochopit. A děkuju vám všem, kteří mě při této cestě provázíte.