Canisterapie aneb proč jsem pejskař

Dnešní článek nebude objektivní a vyvážený s ohledem na jiné zvířecí druhy, protože se bez okolků přiznávám, že psi jsou pro mě ta nejúžasnější zvířata na naší planetě. Určitě se neříká nadarmo, že psi jsou nejlepší přátelé člověka, protože jen stěží najdete loajálnější a přátelštější zvíře – omlouvám se všem kočkomilům, kteří s tím nesouhlasí, ale i kočky mám rád.

Co je canisterapie

Canisterapie, jak jste již nejspíš odvodili, je terapie pomocí psů. Tím, jak jsou psi schopní adaptovat se k člověku a vysílat k němu pozitivní reakce (však určitě znáte ty úžasné psí oči nebo jejich nefalšovaná radost, když přijdete konečně domů), dokážou pomoci lidem, kteří trpí psychickými poruchami, depresemi nebo prostě těm, kteří se cítí opuštěně. Pomáhají tak při sociální rehabilitaci člověka.

Proč dnes o canisterapii píšu? Rád bych vám pověděl zase další část ze svého příběhu. Už odmala jsme měli u babičky fenku Ketynku, zpočátku vypadala jen jako malá chlupatá kulička anglického kokršpaněla. Okamžitě jsem si ji zamiloval a kdykoli jsem byl s ní, chodil na procházky, házel jí klacík, schovával se před ní... byl jsem šťastný. Myslím, že děti si ke psům dokáží utvořit obzvlášť hluboké vztahy, stejně tak i psi k dětem, často je u psů možné pozorovat i určité ochranářské pudy. Jako třeba tihle huskyové:

Nesouhlasím tedy s těmi, co tvrdí, že existují zlá plemena, většinou je to prostě o výchově daného zvířete. Je možné, že některé rasy si dokážou utvořit s lidmi vztahy snáze – osobně mám skvělé zkušenosti s labradory a border koliemi – ale v konečném důsledku záleží především na péči majitele. Je to o vybudování vzájemné důvěry, stejně jako v interpersonální komunikaci mezi lidmi, akorát s tím rozdílem, že psi mnohem lépe rozpoznají podprahové signály, neupřímné jednání nebo vaše aktuální emoce. Rozpoznají váš strach, nejistotu, sebevědomí a někteří psi dokážou díky svému čichu odhalit i nemoci ve vašem těle.

Psi mají úžasnou empatii

Pamatuji si, kdy mě Ketynka omylem škrábla a pak začala kňučet, protože si to uvědomovala a litovala toho. Stejně tak když jsem předstíral, že se topím v bazénu, tak pro mě skočila, i když se tak moc bála vody. Nejde si nezamilovat tvora, kterému na vás upřímně záleží tak, že je ochoten překonat svůj největší strach, aby se vám něco nestalo. A proto jsem věděl, že se na ni mohu spolehnout.

Ve své pubertě, kdy jsem trpěl depresemi, a neměl jsem si s kým o tom popovídat, jsem šel za naší Ketynkou, objal ji a prostě jsem cítil, že mi tak nějak rozumí a soucítí se mnou. Byly to chvíle, kdy jsem si vyzkoušel canisterapii na vlastní kůži. A i kdyby nerozuměla všem těm smutkům, je to jedno, stála vždy při mě, radovala se, když jsem za ní přišel a vlastně mě i donutila, abych neseděl pořád jenom doma.

Kdyby se lidé chovali jako psi, na světě by bylo určitě lépe.

Ve svém stáří Ketynka onemocněla a nakonec i oslepla, až se začala trápit. Bylo jasné, co je nyní povinností každého páníčka, který nechce, aby zvíře žilo v bolestech. Musel jsem se s ní rozloučit a v tu chvíli mi bylo jasné, že se rozloučím také se svým dětstvím. Byla symbolem všeho toho, co jsem zažil. A tak jednou, když přišel onen čas, jsme ji nechali uspat a Ketynka mi usnula v náručí. Šeptal jsem jí při tom do ucha, jak moc ji miluju a že se určitě ještě někdy uvidíme. Neubránil jsem se slz, vlastně jsem ani nechtěl. Neskutečně moc pro mě znamenala a já vím, že v srdci zůstane navždy.

Někdy, když je mi smutno, vzpomenu si na tenhle okamžik. Ne abych se dostal ještě do většího smutku, ale abych si připomněl, které věci jsou na světě skutečně důležité a které za smutek nestojí. To důležité v našem životě – to, okolo čeho se všechno točí – jsou upřímné sdílené emoce. Psi jsou nejupřímnější a nejempatičtější zvířata na světě, proto je tak miluju.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.