Pokud čtete pravidelně mé články z rubriky životní filozofie, možná už si dovedete představit, jak se stavím k otázce smyslu života a našemu údělu. Nevěřím na náhody, především na ty, které by měly jen tak způsobit počátek života nebo konkrétní události. Všechno se děje z nějakého důvodu – akce a reakce. Moje odpověď na otázku, co bychom měli v životě dokázat, pak možná bude znít paradoxně.
Není nic, co musíte dokazovat
Taková je má odpověď. Narodili jsme se, abychom si sami určili svůj směr. Žijeme, abychom si sami vytyčovali svá přání a sami za nimi buď šli, nebo ne. Já si kupříkladu říkám, že odkládat svůj sen znamená nepřikládat mu důležitost, zatímco jít si za ním znamená nedělat nic důležitějšího. Neboť o čem je život, ve kterém bychom nedělali to, co skutečně chceme?
Někdy si lidé vytyčují "prostý" cíl, že chtějí být šťastní, což je podle mě naprosto přirozené. Horší to pak je ve chvíli, kdy si začneme namlouvat, že šťastní budeme až ve chvíli, kdy něco dokážeme, kdy se nám něco vyplní nebo kdy naplníme svůj osud. Přestože všechny tyhle ambice a vytyčené sny jsou pouze v našich hlavách.
V dnešní době se klade na každého člověka obrovský tlak proto, aby něco dokázal. Lidé se ženou za tím, aby z nich něco bylo, jako kdyby sami o sobě nebyli ničím. Říkají nám, že nejsme ničím, dokud něco nedokážeme. A nejčastěji to jsou právě druzí lidé a společnost, která nás hodnotí a poměřuje, jak kvalitní vlastně jsme.
Je náš život kvalitní?
Otázka, zda je náš život kvalitní, je podle mě zásadní při přemýšlení nad tím, co bychom měli v životě dokázat. Chceme přeci dělat všechno proto, aby byl náš život kvalitní, a podle toho si vytyčujeme body k úspěchu. Stejně jako já píšu tenhle blog, protože mým cílem je jednou vydat mé knihy, abych se smířil s tím, že je můj život konečně kvalitní a mohu se s ním spokojit. Tedy až se můj sen splní.
Ale takové smýšlení mě paradoxně akorát činí nespokojeným. Proč? Protože si říkám, že můj život bude kvalitní, až ze mě něco bude, až něco dokážu. Abych našel své vnitřní štěstí, musel jsem dojít k poznání, že na tomhle světě nejsme proto, abychom něco dokazovali nebo abychom na někoho udělali dojem. Musíme být šťastní i bez toho. I když se naše sny neplní. Je to něco jako štěstí v tichosti.
Když jsem měl na vysoké školy volitelné přednášky z estetiky, došlo mi něco naprosto jednoduchého, co jsem dlouho přehlížel: Krása je v oku pozorovatele. Kdo hledá krásu, nalezne ji v jakékoli situaci. A stejně tak funguje i štěstí. Nepřestanete nabírat životní poselství, dokud sami neuznáte, že jste ho přijali celistvé.
Cesta naší duše, která nikdy nedojde pokoje
Naše duše je základní představa o nás samých, o tom, jací jsme a jaký je svět. Ona je to neuchopitelné, co nás nutí něco dělat, vymýšlí pocity a šušká věty našemu svědomí. Myslíte si, že vaše duše dojde někdy pokoje? Dosáhnete svých cílů a následně zjistíte, že na vás čeká hromada dalších. Duše je tak sestavená.
A právě proto nelze lpět na cílech a na tom, že svůj úděl naplníme, až něco dokážeme. Protože svůj úděl možná nikdy nenaplníme, neboť si vždycky budeme něco přát a vždycky budeme mít nové a nové cíle k uskutečňování. Užívejte si ten proces, onu cestu, ale nelpěte na výsledku, protože konec našich přání nikdy nenastane. Život je nekonečná stezka plná křižovatek.
Možná si říkáte, že zní depresivně tvrzení, že duše vlastně nikdy nedosáhne pokoje. Také jsem se na to tak díval. Posléze jsem ale zjistil, že pravá plnohodnotnost je komplikovaná a plná problémů. Naše problémy a především jejich překonávání náš život nakonec udělá smysluplnějším. Ať lidé nelitují toho, co kdy udělali, jako spíše toho, co neudělali. Možná totiž v tomhle životě máme dokázat právě to, že nejsme lhostejní sami k sobě, k našim přáním a pocitům.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
