Jaký je smysl sexu

V naší společnosti nejspíš stále převažuje názor, že smyslem sexuálního styku je rozmnožování. Díky sexuální revoluci se v souvislosti se sexem zbortila mnohá tabu, protože to není tak dlouho, kdy byli lidé za sex zatracováni nebo se vůbec styděli o něm mluvit. Přitom je nepopiratelné, že sex je běžnou a přirozenou součástí života, nikoli démon, který nás svádí z naší cesty. Z naší cesty nás nemůže svést sex, ale naše smýšlení.

O studu a přirozenosti sexu

Sex již přestává být tabuizován, když se o něm točí filmy, pořádají diskuze, píšou knihy nebo články na blogu! Lidé jsou zkrátka sexuální bytosti a muži by neměli penis a ženy vagínu, kdyby to nebylo naprosto přirozené. A je také přirozené o přirozených věcech mluvit, než dělat, že neexistují. Mnoho lidí stále nechápe ani základní pojmy sexuální výchovy, jako jsou pohlaví, gender, sexuální orientace nebo identita.

Náš strach projevovat se jako sexuální bytosti nebo jen hovořit o sexu pramení pravděpodobně ze všech těch konzervativních tradic, které formovaly naši minulost. Stydíme se a zahalujeme, vnímáme nahotu a sexuální explicitnost negativně, protože si myslíme, že jsme něco více než zvířata, že je hříšné ukazovat svou nahotu nebo nestoudné oddávat se svým touhám. Jako by nad námi neustále visel varovný ukazovák.

Vlastně jsem nikdy nepochopil, proč by se měli lidé omezovat v projevování své sexuality. Vždy jde jen o potěšení ze sexu samotného a vzdát se uspokojení je pak stejné, jako kdyby měl bojovat člověk sám proti sobě, proti tomu, čím je. Když člověk bojuje proti sobě samému, musí ho to logicky neskutečně vyčerpávat, neboť nasazuje masku. I proto mají někteří lidé problém s vlastním coming outem nebo se zdráhají mluvit nahlas, ze strachu z odsouzení a nepochopení. Jakákoli represe, potlačování, se pak přirozeně negativně projeví v různých oblastech života.

Tělo nemůže být podváděno. Zná svoje potřeby, a to, co člověk potlačuje, se v něm akorát hromadí.

Myslím, že děti by se měly o sexualitě dozvídat co nejdříve, aby se nemusely ostýchat za to, že pohlavně dospívají. K čemu je strachovat se z vlastního těla? Proč by se mělo dítě vinit, hraje-li si s vlastním tělem, proč by mělo být poplácáno za to, že se přirozeně vyvíjí k sexuální zkušenosti? Dítě se ničím neprovinilo, nezáleží mu na tom, co si myslí ostatní, je přirozené jako kvetoucí rostlina v lučních pláních. Nač trhat listy z kvítí za to, že vyrůstá do krásy, jestliže listy jsou to, co mu předává vláhu i růst? 

 

Vím, zní to děsně pateticky, ale chytá mě vztek, když si vzpomenu, jaké hloupé vzorce jsem jako dítě přijímal, kvůli nimž jsem později neměl rád svoje vlastní tělo. Nejčastěji se jednalo o chorobný perfekcionismus a pocity frustrace ze svých skutečných či domnělých fyzických nedostatků, když jsem slýchával o tom, že jsem vychrtlý, nemám svaly, jsem moc pihatý nebo mám velký nos. Při konverzacích o sexu jsem se i ve školním prostředí setkávál s posměšky, pocity trapnosti, ale především v pubertě se většina z nás styděla za to, že těla nesplňují kdovíjaké standardy, což mnohým vydrží klidně po celý život. 

 

Faktem je, že naše těla jsou opravdu božská, nemusí splňovat veškeré externí požadavky. Dokážou toho tolik, když se o ně staráme a nechováme se k nim jako k něčemu, co nesnášíme a za co se stydíme.

 

Měli bychom se oddávat rozkoši?

Je to vlastně jen a pouze na nás, čemu se oddáváme, nemyslím si však, že bychom se měli obviňovat za to, po čem toužíme. Není ve skutečnosti nic, co by člověk měl nebo neměl dělat, závisí to na naší volbě. Můžeme mít sex bez lásky, můžeme mít více sexuálních partnerů, žít v polyamorním svazku, můžeme mít homosexuální styky a perverznosti také nejsou hříšné, jestliže s nimi ti, kdož je provozují, souhlasí a nikomu jimi neubližují nebo nikoho neomezují. Láska i sex mají mnoho podob. 

 

Neexistuje něco jako hříchy, za které nás bude někdo trestat – hříšné jsou spíše předsudky a dogmata některých lidí o tom, že je jejich pravda jediná správná, a proto mají právo odsuzovat druhé.

 

Na pozoru bychom se ovšem měli mít ve chvíli, kdy se stává naše touha po rozkoši primárním hybatelem děje. Žádná potřeba by neměla být větší než potřeba vyjádřit to, čím skutečně jsme. Jestliže vás vaše potřeby přerostou, mohou se stát lehce závislostmi, a to, co není vaším sluhou, se stává jednoduše vaším pánem. Dělejme vše tak, aby to odpovídalo našim hodnotám, jinak je pak lehce ztratíme. Teoreticky by žádná potřeba neměla být vyšší než potřeba udělat ze sebe člověka, kterého máme rádi, ke kterému máme úctu a se kterým jsme šťastní.  

 

Vlastně by se podle tohoto článku dalo vše shrnout tak, že na sexu není nic špatného, přestože o tom také mnozí polemizují – uvědomuji si, že sex se stává "špatným" ve chvíli, kdy se stává nástrojem k dosažení moci, manipulace nebo ublížení. Jsou lidé, kteří si myslí, že sexem odezní partnerské neshody, že jím získají dominantní postavení, něčeho dosáhnou, někoho přeberou, porazí, získají... Skutečné problémy se ale nedají zahladit nějakým nástrojem, dříve či později se vynoří na povrch. Sex není nástroj, ale oslava, vyjádření nebo projev.

Jaký je tedy smysl sexu

Nedokážu generalizovat, jaký je skutečně smysl sexu, záleží totiž na tom, jak k sexualitě přistupujeme. Pro někoho je sex nedílnou součástí života a vztahů, pro někoho je sex spíše vztahovým doplněním, někdo jej vyžaduje více a někdo méně... a neexistuje žádný arbitr, co by rozsoudil, jak, proč a za jakým účelem to máme dělat.

Mějme na paměti jedno dávné moudro: co vychází z lásky, nemůže být špatné. Co vychází z lásky, to má smysl. Nepleťme si však lásku s touhou a zamilovaností.

Je třeba si uvědomit, že přirozené věci nejsou jen ty, které dělá většina, ale prostě to, co vyžadují naše těla. Nebyli bychom všichni stejní, kdyby byla jediná cesta. Na tomhle světe hledáme sami sebe. Smyslem sexu je kromě rozkoše, uspokojení a rozmnožování také splynutí spřízněných duší v jednu, neboť – nepočítám-li masturbaci, ačkoli i to je sex s někým, koho můžeme mít rádi – jsou pro něj vždy zapotřebí alespoň dva. 

 

Osobně mám nejradši filozofický pohled na sex, kdy se k němu přistupuje jako k oslavě života a uvědomění si vlastní tělesnosti a štěstí, že máme tu možnost žít v našem těle. Možná je to až na hranici s tantrou. Ale není nic špatného prostě zdivočet a nechat na chvíli starosti stranou, užít si onu přítomnost, hrát si a bavit se. Věci i události v našem životě nemají jen jediný smysl, smysl jim dáváme především my sami. Pryč od lidí, kteří tvrdí, že ví nejlépe, co se má a nemá dělat, a snaží se to nakazovat ostatním. Nejpřirozenější je pro člověka totiž obvykle to, co je láskyplné. 

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.