Cestování časem: Co je vlastně čas a kolik nám ho zbývá

Čas je velmi záhadná věc, kterou si lidé vymysleli, aby mohli chodit do práce brzy, včas nebo pozdě. A také proto, aby nemohli spát tak dlouho, jak by chtěli, takže čas nakonec vznikl proto, abychom měli co vinit, jsme-li nespokojení, stárneme nebo neděláme to, co bychom měli. Také jsem se v knihách setkal s názory, že čas jsme si vymysleli, abychom mohli vnímat prostor, protože vnímáme svět v pohybu, a máme potřebu tento pohyb určitým způsobem zaznamenat. Jak to s tím časem vlastně je?

Existuje čas?

Představte si svět, kde se všechno děje v přítomnosti. Svět, kde není ani minulost, ani budoucnost. A co když vám nyní řeknu, že v takovém světě žijeme. Minulost jsou jen vzpomínky v našich hlavách, a pokud se něco dělo, vždy se to dělo teď. To, jaký dopad na nás mají vzpomínky, si určujeme dnes. Jak se ze svých vzpomínek dnes poučíme, co si z nich vezmeme a co necháme být?

A co je tedy budoucnost? Budoucnost jsou představy v naší hlavě o tom, co by se stalo, kdybychom zapříčinili mnoho událostí, které se dějí teď. Budoucnost jsou představy o tom, jaký by svět mohl být.

Jak cestujeme časem

Ve svých hlavách často cestujeme do minulosti, aniž bychom se zaměřovali na to, co se děje teď, a tak nám občas život proplouvá mezi prsty. Někdy jsme naopak uvěznění v představách na budoucnost, máme z ní strach nebo se na ni těšíme – žijeme dnes tím, co by mohlo být podle našich představ. Někdy máme strach z toho, co by mohlo být, aniž by to tu dnes bylo, nebo aniž by to dokonce bylo pravděpodobné. Máme pocit, že musíme být motivovaní, a tak v sobě nosíme představy toho, co by mohlo být v budoucnosti. V té budoucnosti, kterou vytváříme teď.

Někdy toužíme cestovat časem, abychom změnily to, co se kdysi stalo. Ve skutečnosti už při pouhé lítosti se vracíme do minulosti a prožíváme ten samý okamžik znovu. Trestáme se dokola tím, co bylo, emočně do sebe řežeme a připomínáme si to, co nám dle všeho poškodilo přítomnost.

Minulost změníme jen tím, že se z ní poučíme a přepíšeme náš vzorec chování tak, že ji nebudeme opakovat, místo abychom se jí neustále trýznili.

Zda je vědecky možné cestovat časem a překonat rychlost světla přenechám na sci-fi vizionářích. Věřím, že svět ukládá veškerá data o tom, co se kdy stalo nebo děje, zároveň se ale domnívám, že je znát nepotřebujeme, pokud dokážeme žít tím, co je teď a využít náš čas k tomu, abychom se rozvíjeli. Časem získáváme zkušenosti, objevujeme nové poznatky a poznáváme sami sebe. Stáváme se tak každou sekundou rozvinutější osobností, než jsme byli dříve.

Kolik máme času

Naše představa o tom, jak vnímáme čas, je tu proto, abychom si ho vážili. Máme představu o čase jako o něčem, co někde začíná a někde končí, jako by to nemohlo být věčné. Tato myšlenka konečnosti nás v důsledku nutí něco dělat, abychom se svým časem nemarnili – což je podle mě dobře, protože tu nejsme od toho, abychom marnili časem.

Časem mrháme ve chvíli, kdy se nepoučíme z našich zkušeností a prožíváme dokola ten typ zkušeností, který nás nikam neposouvá. Času bychom si ale měli vážit už z důvodu, že naše přítomnost je jedinečná a nenahraditelná. Nic nemůžeme prožít znovu stejně.

Nikdo vám nemůže říct, kolik času vám zbývá, protože čas je nedělitelný. Představujeme si jej jako lineární čáru, nakonec se ale bude hodnotit komplexní časový úsek, jenž nemá začátek ani konec, pouze intenzitu. Proto bychom si měli užívat vědomé přítomnosti, neboť nikdy nevíme, jak dlouho ji budeme moci využívat. Náš život může být vesměs krátký, ale nezáleží na tom, jak dlouhý je, ale jak moc je prožitý.

To, co nazýváme budoucností, je v našich rukou, a jen my máme hybnou sílu to dnes změnit. Ani včera, ani zítra, ale dnes. Pokud neustále odkládáme své sny nebo cokoliv, co chceme v životě dělat, znamená to, že tomu nepřikládáme důležitost. Žít pro své sny znamená nedělat nic důležitějšího. Šťastní můžete být pouze v přítomném okamžiku, proto nečekejte zbytečně. Žijte.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.