Hodně lidí si stěžuje na to, že ve svém životě nepociťují svobodu. Jako lidé jsme stále omezováni nějakými zákony, vzorci chování, finančními problémy, rodinnými nebo pracovními závazky... vlastně máme neustále nějaké povinnosti, které nás okrádají o svobodu dělat to, co skutečně chceme. Neustále se cítíme izolovaní, omezení nebo utlačovaní. Možná ale svobodní jsme, jen si to neuvědomujeme. Důležitou radou, jak se cítit svobodně a nemít žádné závazky, je dívat se na svobodu z jiné perspektivy.
Omezuje nás naše zodpovědnost?
Máme neustále nějakou zodpovědnost, která nás může činit nesvobodnými, protože se cítíme být neustále něčemu zavázáni. Co když ale právě odpovědnost je to, co nás v konečném důsledku učiní svobodnými? Možná se vám to zdá jako nesmysl, ale zkuste se na svobodu podívat jako na něco, čeho není třeba dosahovat, co je prostě jen stavem naší mysli.
Dokud nepřijmeme odpovědnost za veškeré dění uvnitř nás, nikdy si nemůžeme připadat svobodní, protože nám bude připadat, že náš život je jen působení vnějších vlivů, nad kterými nemáme žádnou kontrolu. Ve skutečnosti ale můžeme svůj život kontrolovat mnohem více, než si myslíme.
My sami máme odpovědnost za nepořádek v naší mysli, za naše nálady a pocity. Je jenom na nás, jestli se rozhodneme zamýšlet se nad tím, nad čím se zamýšlíme, a uklidit veškerý nepořádek v naší mysli, který nás určitým způsobem omezuje. Můžeme neustále utíkat před odpovědností, svádět svou nesvobodu na okolí, ale pak se nikdy nestaneme těmi, kdo překoná bariéry vlastní omezenosti.
Co je tedy svoboda?
Svoboda není něco, co na nás čeká někde v cíli. Svobody vlastně nemůžeme nikdy dosáhnout, protože už ji máme. Můj oblíbený spisovatel Kahlil Gibran píše ve své knize Prorok toto: "...vy můžete být svobodní jen tehdy, když i touha po hledání svobody se pro vás stane poutem a když přestanete o svobodě mluvit jako o cíli a naplnění."
Svoboda přichází tehdy, kdy věci přestanou spoutávat náš život a přestaneme být závislí na svém okolí. Zní to možná jako neuskutečnitelná překážka, faktem ale je, že nemusíme lpět na všem, co máme. Ironie je, že úplně všechno, co máme, stejně dříve či později rozdáme. Naše svoboda netkví ve fyzických věcech, ale v abstraktních pocitech. Stejně jako většina důležitých věcí v našem životě je vskutku abstraktních – jen se zamyslete: láska, bohatství, štěstí, radost, přátelství, harmonie, a právě i svoboda!
Svobodní se stáváme ve chvíli, kdy nám vnější okolnosti přestanou spoutávat život. Chudí lidé se mohou cítit svobodnější než bohatí, dokonce i lidé v řetězech mohou pociťovat svobodnou mysl. Z historie známe spoustu bojovníků za svobodu, které chlácholila v mučírnách i s oprátkou na hlavě.
Omezují nás naše závazky?
Pokud nás tíží jakékoli starosti a závazky, je dobré vědět, že my sami jsme si je většinou přivodili do života, a tak nad nimi máme svým způsobem neustálou moc. Starosti nám nezpůsobují druzí, ale my sami svým uvažováním, způsobem, jakým druhé soudíme a jak jim dovolujeme zasahovat do naší integrity. Stejně tak strach, když máme učinit změnu a takzvaně se od něčeho osvobodit, nevychází z druhých, ale z nás samých. Bojíme se ztráty a změny, přestože by nás tyto dva zdémonizované procesy osvobodily. Naším cílem je překonávat strach, a jedním z těchto strachů může být i strach zbavit se nějakého závazku, který nás činí nešťastnými.
To, co nazýváme závazky a co nás nejvíce svazuje, je náš chtíč. Tajemství je v tom, že naše touhy by neměly být větší než vděčnost za to, co už máme. Máme svou nezávislost i svobodu, za kterou jsme zodpovědní, ať se nám to líbí, nebo ne.
A co když jsou na nás závislí ostatní lidé? Nemůžeme je přeci opustit, říkáme si... Ruku na srdce, pokud je na vás někdo jiný závislý, pak jemu samému berete jeho svobodu. Naším úkolem není se starat o druhé, ale objevovat nezávislost v nich samých. Určitě znáte ten známý citát, který pojednává o tom, že když někomu ulovíte rybu, může se z ní jednou najíst, ale když ho naučíte rybařit, naučí se jíst celý život. Není právě v tomto skrytá svoboda jak vaše, tak i ostatních?
Nemít závazky neznamená nestarat se o ostatní, být k nim lhostejný nebo jim neposkytovat nutnou pomoc. Znamená to čistě jen to, že vy sami nejste odpovědní za štěstí někoho jiného, protože za svoje štěstí stejně jako za svoji svobodu je každý zodpovědný sám. Jakmile člověk předává svoji zodpovědnost někomu jinému, automaticky tím sám sebe upoutává. V perspektivě celého života, když se oprostíme od těch denních problémů, jež nám přijdou kruciální, však nemáme žádné skutečné závazky.
Vztahové závazky aneb je láska závazek?
Z nějakého důvodu berou lidé často vztahy jako závazky. Jeden musí něco splňovat, aby ho druhý měl rád. Věřím tomu, že pravé a upřímné vztahy jsou svobodné, takže nepotřebují žádné obchodní smlouvání "něco za něco". Lidé se v nich mohou cítit svobodní a sdílet svou svobodu, svou vlastní cestu s druhými, aniž by se vzájemně zavazovali. Je to určitý druh nepodmíněné lásky.
Pravá láska není závazek. Láska nepotřebuje závazky ani obětování svých snů. Láska nepotřebuje vůbec nic. Láska vychází ze svobody projevu – emocionálního, řečnického, sexuálního, radostného i filozofického. Ani monogamie nemusí být přirozená, pokud o ni člověk nestojí a svazuje ho.
My sami jsme zodpovědní za naše srdce a darujeme-li něco tak vzácného a od nás neodlučitelného, dříve či později budeme nespokojení. Protějšek nedokáže donekonečna plnit naše očekávání, protože nám nevidí do hlavy. Neoddáváme se partnerovi, ale sdílíme s ním vlastní osobitost. V tom je klíč k dlouhodobému vztahu.
Veškeré sliby a závazky omezují naši svobodu. Láska samotná se nedá slíbit na věčnost, ta se buď projevuje, nebo ne. Žádný závazek, ani manželství, ji nezaručí. Srdce je pomíjivé jako barva oblohy, pokaždé si může žádat něco jiného. Poslouchejme ho, a budeme svobodní.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
