Začátky jsou nejtěžší, a neplatí to jenom v psaní. V rubrice o tvůrčím psaní už jsem sepsal spoustu teorie, takže je čas se vrhnout na tu základní praxi, a tou je: začít psát. Konečně! Jenže ať máte zápalu sebevíc, netušíte, jak začít. Jak by měla vypadat první věta? O čem by měl být první odstavec? Jaká by měla být první kapitola? Tak přesně na to jsem se zaměřil v dnešním článku.
Nepřemýšlejte tolik, a prostě začněte
První věta v románu je přeceňovaná. Důležitější je působení prvních odstavců jako celku. Nevíte, jak začít? Nemusíte začínat od začátku. Začněte třeba od scény, která vás ve vaší mysli baví nejvíce. Potom totiž zjistíte, že je to přesně ten správný start, kterým by se měla kniha uvádět. Je jedno, zda to bude rovnou přímá řeč, popis prostředí, popis postavy... Začněte tím, co vám přijde nejzajímavější.
Co by mělo být jasné z první kapitoly
Pokud jste přemýšleli nad tím, o čem budete psát, pravděpodobně i víte, jakým směrem se bude váš příběh ubírat a především, o jaký půjde žánr. Žánr je totiž něco, co by mělo být patrné z první kapitoly. Každý nakladatel má nějaký ediční plán a většinou mu jde o to, aby vaše kniha žánrově zapadala. A to nejlépe už od začátku. Je hloupost začínat žánrově humorem, následně do hororu, pak do scifi apod. Není sice dáno, že se musíte držet jediného žánru, ale jeden by měl převládat, aby byla kniha zařaditelná.
Čtenář, který nepozná, o jaký žánr jde, během prvních pár odstavců, bude pravděpodobně nejistý a zmatený, a to přeci nechceme. Nemělo by být těžké rozpoznat, o čem příběh je. Samozřejmě není dobré, aby byl předvídatelný, ale v prvních řádcích by mělo být nastíněno základní téma.
Co by nemělo chybět v první kapitole, jsou základní rysy hlavního hrdiny, nebo alespoň jednoho z nich. Čtenář se často ztotožňuje s hrdinou od samého začátku, a pokud mu bude nesympatický nebo mu nepřijde uvěřitelný, je to problém. Bez dobře promyšleného hlavního hrdiny se první kapitola neobejde – doporučil bych začít jeho popisem, anebo ho ještě lépe představit v nějaké typické situaci.
Hlavně aby to bylo zajímavé
V první kapitole byste se měli vyvarovat klišé, zbytečných pasáží, nudy... jsou to první věty a na nich záleží, jak moc se čtenář ponoří do děje a nálady! Pokud budou tuctové, těžce rozlišitelné od podobných knih, bez překvapení, pravděpodobně to nikoho nezaujme.
Nemyslím si, že knihy, které začínají okamžitou akcí, mají nějakou velkou výhodu oproti pomalejším rozjezdům (pomalejší může být příprava na něco velkého), rozhodně by se ale nemělo šetřit na originalitě, a to především v jazykové stránce. Neotřelé obraty, které ale nebudou působit rušivě, jsou to, co vytvoří vztah čtenáře a autora.
Vyhýbejte se přílišné popisnosti (ta se nejlépe hodí jako zpomalení děje tam, kde je to napínavé) a nejasnosti, ze začátku je rozhodně lepší, když bude vše jasné a zřejmé. Na tajuplnosti a čtení mezi řádky bude ještě hodně místa. Vyvolávejte emoce, ale ne samoúčelně.
Jak vypadají první odstavce mých knih
Tohle rozhodně nemusí být žádný exemplární příklad, jen mě napadlo se o ně s vámi podělit jako možnost, jak lze začít.
"Dříve než začnu
vypravovat podivuhodný příběh, jenž mě napadal před usínáním, rád bych opěvoval
cenné chvíle svého kratičkého života. Vybavuji si svou milou, jak ke mně
hleděla tím svým hlubokým pohledem, poté mě jemnými dotyky laskala po tváři a při
tom všem se smála vysokými tóny. Pamatuji si také, jak to všechno pominulo a
život šel dál. Vzpomínám také na své bezstarostné dětství s rodinou, která
se záhy rozvrátila lhostejností jednoho člena vůči druhému, rozvodem a soudními
spory o dědictví. Vzpomínám na svoje sny a na to, jak jsem je ztratil. Musel
jsem vynaložit hromadu úsilí, abych je získal zpátky a mohl je ztratit znovu."
Takový začátek jsem zvolil zejména proto, že jsem chtěl, aby vyzněl nostalgicky až melancholicky. Zároveň v něm můžete vidět předtuchu událostí, které se teprve stanou, není však konkrétně řečeno jak. Moje první kniha spadá pod žánr filozofie, proto jsem chtěl, aby první odstavec vyzníval také spíše jako úvaha. Co se týče postavy, není zde, o čem debatovat – je to ich-forma.
Začátek mé druhé knihy je oproti tomu plný otázek:
"Jakmile mladík poprvé otevřel oči, byl zmatený jako lesní čmelák.
Probudil se na místě, které neznal. Mohl civět do prázdna, mohl dýchat
vysušený vzduch, mohl si požvykovat, pohybovat rukama jako pavián – ale
jednu věc nemohl. Znát důvod, proč mohl dělat tyto podivné věci."
Rozdíl je v tom, že druhá kniha je mnohem přímočařejší, nadnesenější a má jiný smysl sdělení. Zároveň se ale i v prvním odstavci objevuje náznak mé filozofické spisovatelské povahy – tedy hledání smyslu toho, proč se to tak děje. Sice jsem takhle začal, ale paradoxně nedoporučuji začínat větami "probudil se, otevřel oči, procitl, bylo nebylo". Začíná tak skoro všechno. K takovému uchýlení musíte mít hodně velký důvod (troufám si říct, že u mé postavy to skutečně jinak nešlo, ale je to na diskuzi). Pak je ještě troufalé začínat východem slunce a podobným popisem přírody, to je klišé! Důležité je, aby to někam už od začátku vedlo.
První scény vaší knihy by neměly být vysvětlující. Měly by spíš klást otázky, aby to vyvolalo zvědavost. Dramatickou scénou čtenáři také nepohrdnou.
Žádná rada není dost dobrá
Jak vidíte, radím začínat jinak, ale sám jsem to nedodržel. Je to totiž o vašem vnitřním pocitu. Nevěřte nikomu, kdo vám radí, jak přesně máte psát. Existují teorie, o kterých jsem tu psal, ale žádná teorie není příkaz. Jsou to spíše doporučení, nad kterými je třeba se zamyslet, nicméně originalita díla někdy vychází právě z toho, že porušuje zavedené principy.
Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.
