Jak se píše kniha

Někoho z vás by možná mohlo zajímat, jak se vlastně píše kniha. Rozhodl jsem se vám předat zkušenosti, které jsem při psaní prožíval já sám. A věřte, že to není jen o tom sednout si, něco napsat a zbytek dne se válet. Psaní knihy je nesmírně komplexní záležitost, která s sebou nese spoustu spokojenosti, ale i stresu.

Koukání do stropu, na podlahu, prokrastinace...

Chcete psát, vážně chcete, ale nemůžete se k tomu dokopat, i přestože si to tak dlouho plánujete. Pravdou ovšem je, že tvůrčí psaní se nedá jednoduše plánovat jako práce v jiných profesích. Na psaní potřebujete inspiraci, múzu nebo cokoliv, co vás tak uchvátí, že si prostě řeknete: „Tak, a teď musím tuhle úžasnou myšlenku skutečně napsat!“ 

A ani nepřemýšlejte nad tím, že byste psali něco, co by vás samotné nebavilo. Nejen, že to nakonec nebude bavit ani vaše čtenáře, ale zároveň se stane strop a podlaha vaším kamarádem po každém řádku.

Jste tvůrci vlastního světa

A teď přejdu k něčemu příjemnějšímu, a tím je pocit, který zažívá každý spisovatel, pokud je inspirovaný a napíše něco, v čem vidí smysl a cítí, že je to konečně to pravé. Pro spisovatele zřejmě není příjemnější pocit, než že se ponoří do vlastního světa, který si sám vymyslel a který hraje kompletně podle jeho pravidel. Povím vám, je to také skvělá autoterapie. Vaše myšlenky se hezky utřídí, uniknete od reality a zapojíte se do něčeho nadpozemského. To už zní skoro jako droga, ale je to mnohem levnější záležitost s pozitivními účinky. Psaní vám dělá radost.

Spisovatelský blok pořád dokola

A jsme zase u prvního bodu. Rádi byste psali, ale prostě to nejde. A čas ubíhá, běží, a vy stále nic neděláte. Anebo vám do toho naskáče spousta jiných neodkladných záležitostí. Čtete knížky, díváte se na seriály, děláte věci do školy, do práce, zajdete na pivo…. Ale jednoho dne to přijde, začnete mít abstinenční příznaky a zase se k tomu psaní chtě nechtě vrátíte.

Přepisování aneb „Co jsem to zase napsal!“

Dopíšete kapitolu, usmějete se a jste na sebe pyšní, protože jste se zase pohnuli o kousek dál k vytouženému happy-endu, nebo ještě lépe sad-endu (ty v lidech totiž vždycky zanechávají větší následky). Druhý den se probudíte, chcete se pochlubit sami sobě, co jste včera vytvořili a začnete si rvát vlasy a v kuse mačkat „delete“. Všechno to přepíšete, dokud nebudete zase o něco spokojenější. Myslíte si, že je to konec? Kdepak! Druhý den se celý proces opakuje, protože najdete spoustu nelogičností, nebo byste to tentokrát napsali jinak. 

Celou kapitolu přepíšete ještě desetkrát. Za měsíc znovu. A po roce ji pro jistotu celou smažete a nahradíte jinou.

Hříchy pro korektora a grammar nazi

Neustále něco opravujete. Někdy totiž píšete neskutečně rychle, aby vám neutekla myšlenka, že za sebou zanecháváte hromadu překliků. Myslíte si, že to za vás vyřeší automatická oprava pravopisu? Nenechte se mýlit. Správný grammar nazi totiž ví, čeho všeho je tato pekelná vychytávka schopná. Nebo spíš, jak moc je neschopná, a snad jednoho dne skončí v pekle.

Začíná noc, čas na spaní psaní

Osobně píšu především v noci, protože se celý svět utiší a mám na všechno klid a ticho. Prostředí, ve kterém píšu, musí být vždy nesmírně harmonické, dokáže mě psychicky rozrušit i hlasitý tikot hodin. Jsem v tomhle dosti nekompromisní. A tak můj psací režim začíná nejdříve o půlnoci a končí třeba až v šest ráno. Co na tom, že musím vstávat (nebo vůbec nevstávat), když mě chytne inspirace, tak s tím prostě nic nenadělám, a vím, že i kdybych si šel lehnout, budu se převalovat a neustále přemýšlet o tom, co chci napsat. Přes den pak poslouchám, proč mám kruhy pod očima.

Kamarádi chtějí knihu číst, ale…

Není nic horšího, než dávat číst někomu něco, co ještě není kompletní. Ostatní se vás ptají, o čem píšete a vy to vykládáte neustále dokola. Proto jsem se rozhodl, že o tom nikomu říkat nebudu, kromě svých nejbližších přátel. A pak byli ostatní docela překvapení, když jsem jim zničehonic řekl, že jsem napsal dvě knihy. Nicméně napsal jsem je, a s klidem. 

Chtěl jsem to vzdát

Měl jsem pořád nějaké pochybnosti. Je to dost dobré? Má cenu pokračovat? Má to vůbec smysl? A pak už záleží, jak moc svému příběhu věříte. Jak věříte svým myšlenkám. Já věřím tomu, že když do něčeho člověk vloží sám sebe, tak to má vždycky smysl. Nikdy nám není dáno přání se kterým by nám nebyla dána schopnost si jej splnit, ale to neznamená, že pro to nebudete muset hodně pracovat nebo obětovat. Ale tak je to se vším. Každý tvůrce, každý kdo se něčím prosadil, měl někdy pochyby. Každý si někdy řekl, že by to vzdal – důležité pak je rozhodnout se to neudělat.

Konečně jsem dopsal knihu

Je to tady! Ten úžasný pocit, když dopíšete poslední řádek. Samozřejmě víte, že všechno ještě budete kontrolovat, přepisovat, formátovat, ilustrovat, propagovat… ale ten pocit, když je váš příběh uzavřený, to je pro mě pocit, pro nějž stojí za to žít. Jako bych konečně dokázal něco mimořádného. Samozřejmě na tom nic extra mimořádného není, protože psát může kdekdo, ale stejně se cítíte úžasně. Pak si řeknu, že už jsem napsal všechno, po čem jsem toužil a už bych ani nic dalšího nevymyslel, ale vzápětí mě napadá myšlenka, o čem bude má další kniha.

Nevděčná záležitost

Čas strávený psaním a úsilí, které do něj vložíte, se absolutně nerovná vašim očekáváním toho, jak bude vše přijato. To, na čem pracujete roky, si někdo přečte za pár dní. A jen hrstka vám dá zpětnou vazbu. Ale vám je to nakonec jedno. Jste spisovatel a jste šťastný jen proto, že píšete, protože vás to naplňuje.

Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.