Někdo vyhledal zdejší spisovatelský blog možná proto, aby se dozvěděl více informací o tom, jak se vlastně píše kniha. Podobný článek už jsem jednou v rubrice o tvůrčím psaní vytvářel, dneska bych se chtěl ale zaměřit na čas, který jsem vložil do psaní svých knih. Netuším, zda existují nějaké statistiky, jak dlouho trvá průměrně napsat knihu – každý má jiné tempo a díla jsou různě rozsáhlá. Rozhodl jsem se proto tenhle článek zaměřit jen na osobní zkušenosti.
Moje začátky s psaním
Psát jsem začínal už jako dítě, když jsme dostali první počítač ještě s Windows 98. Tipuju, že to bylo tak v 8 nebo 9 letech, a podle toho tak první "knihy" vypadaly. Napsal jsem jednu stránku obřím fontem a myslel jsem si, jaké jsem to nenapsal mistrovské dílo. Nicméně pomalu, ale jistě, se můj psací rozsah znásoboval a nebudu tajit, že jsem dřív psal dlouhá díla jen proto, aby byla dlouhá, a vypadalo to, že jsem profesionál! Jako dítě jsem měl samozřejmě bláhové představy, ale netrvalo dlouho a napsal jsem něco jako knížku o monstrech a dětech, co proti nim bojují.
Psal jsem pravidelně, byly to samé hlouposti, které jsem později vždy smazal. Až když se ze mě stal knihomol, tak jsem teprve začínal s něčím složitějším, co už mělo třeba i hlavu a patu. Slohovky z češtiny jsem měl nejradši, protože jsem je pak četl nahlas a připadal si důležitě. Vlastně bylo psaní jediná věc, ve které jsem se jako zádumčivý introvertní školáček realizoval. Miluju psaní, protože dává svobodu lidem, kteří se neumí vyjádřit do světa.
První "vážná" kniha
Bylo to v patnácti. Měl jsem zhruba představu o tom, o čem chci psát, představu o mé první knize. Takže zhruba v prváku na gymnáziu to začalo. A "poslední řádek" jsem dopsal v sedmnácti. Píšu to v uvozovkách, protože jsem se jen domníval, že byl poslední. Než jsem napsal svou první vážnou knihu, trvalo to tedy dva roky. Měla kolem 270 stran. Důvod, proč to trvalo tak dlouho, byly neustálé inspirační bloky a také téma mé knihy, které vyžadovalo vždy plnou soustředěnost – aneb nejhlubší filozofické otázky se v patnácti/šestnácti neřeší nejlépe.
Ale musím zase říct, že mě to celkově duševně obohatilo, protože moje kniha byla o hledání odpovědí, a tím, jak jsem je hledal, jsem se toho opravdu hodně dozvěděl, ať už z jiných zdrojů nebo sám o sobě.
Po těchto dvou letech se má kniha smazala z harddisku. Díkybohu za to, protože jsem ji během roku celou přepsal znovu a se vším jsem byl mnohem spokojenější. Takže to už máme 2 + 1 rok. Zde vidíte, že jsem zrychlil!
Jenže náhle zjistíte, že dopsáním vaší knihy jste tak v polovině, zhruba dva měsíce jsem knihu přečítal dokola a opravoval chyby. A vždy nacházel nové a nové. A to až dodnes. Možná tedy moje psaní stále neskončilo. Možná, že i kdyby mi kniha vyšla, pořád bych ji chtěl přepisovat.
Druhá kniha se psala mnohem jednodušeji
Napsal jsem ji přibližně za necelý půlrok, přestože byla mnohem delší. Šlo ovšem o humoristický román, nezabýval jsem se tak hlubokou filozofií, ale spíše psychologií postav. Ovšem, abych tohle nějak shrnul, jde vidět, že čím více píšete, tím se vaše rutina zrychlí, všechno půjde snáze. Věřím, že kdybych měl čas a nemusel se tolik věnovat škole nebo práci, dokázal bych napsat knihu za ještě kratší úsek.
To nejdůležitější je ale váš zápal a cílevědomost. To je opravdový plyn, který určuje, za jak dlouho dosáhnete čehokoliv.
Řekl bych, že nejdůležitější je sepsat začátek, což je zhruba prvních 30 stran. Pokud i po třiceti stranách vidíte v příběhu nadále smysl, baví vás to a už se těšíte, až budete psát dál, jdete po správných kolejích.
Co všechno ovlivňuje délku psaní
Obecně lze říci, že napsání knihy závisí na tom, kolik tomu věnujete času za týden (obvykle jsem psal jednou, dvakrát týdně, o víkendech a po nocích). Když říkám jednou, myslím tím, že jsem za tu dobu napsal zhruba jednu až šest stran. To záleželo na tom, jak moc mě to zrovna "chytlo". Možná že jsem nějakou kapitolu napsal i za jeden víkend, ale většinou to pak nestálo za nic a přepisoval to později. Jedna kapitola je v mém rozsahu přibližně 12–25 stran.
Faktory, které vás zpomalují, na vás neustále číhají. Jsou jimi technické záležitosti (čas od času se vyskytne nějaký technický problém), inspirační blok, prostě se vám nechce, máte toho hodně nebo si přečtete to, co jste napsali minule a začnete škrtat a psát znovu místo toho, abyste se dostali dál. To je asi vcelku běžná rutina spisovatele.
V hlavě by vám měl znít alarm ve chvíli, kdy se nepohnete dál třeba několik týdnů, či dokonce měsíců. Velice špatně se totiž ponoříte zpátky do stejného proudu myšlenek. Výsledkem pak může být nekonzistentnost díla.
Ach, ta nekonzistentnost! Jak jsem už vyprávěl, svou první knihu jsem psal v pubertě, a to se člověk mění každým měsícem. Nebylo divu, že když jsem to po sobě pak četl, všiml jsem si, že kvalita první části knihy je mnohem horší než té druhé. Jednoduše jsem se vyvíjel za pochodu. Proto bylo nutné začít znovu a nasadit tomu pevnější řád.
Nesnáším, když někdo říká, že jsou na psaní spisovatelé moc mladí. Nejsou! Jen se u nich může vyskytnout právě problém nekonzistentnosti – ale také nemusí. U mě to tak bylo, ale posunulo mě to dál. Psaní je osobitá věc a časem se mění spolu s vámi. Proto čím déle píšete, tím se bude více proměňovat také styl vaší knihy.
Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.
