Život se sociální fobií

Když už přestanu přemýšlet depresivně, objeví se další monstrum, které mě pronásleduje ve vlastní hlavě – tentokrát je to sociální fobie. Ta de facto způsobuje, že běžné záležitosti, které ostatním nedělají problémy, jsou pro mě stresující, protože se týkají interakce s ostatními lidmi. Před tou nelze nikam utéci, takže se musíte často dost přemáhat a porážet všemožné vnitřní démony.

Co je sociální fobie

Sociální fobie, někdy také nazývána jako sociálně-úzkostná porucha, je psychickým problémem, jenž ovlivňuje naše chování ve společnosti. Udává se, že určitou úzkostí vůči komunikaci s ostatními, zejména s cizími lidmi, trpí čím dál více lidí (dnes okolo 3–13 %).

 

 

Vědci její příčinu připisují dědičnosti, snížené hladině serotoninu a naopak zvýšené aktivitě amygdaly, proto můžete číst nespočet návodů, jak se z fobie vymanit, ale vaše tělo na to reagovat nebude. Ví, že je to iracionální. Ale často vychází i z dětských traumat, šikany, vyčlenění z kolektivu, nepřijetí, což dávalo náznak, že svět lidí není úplně bezpečné místo k otevřenosti.

Strach z určitých typů komunikace vede člověka k tomu, že se snaží izolovat od ostatních nebo se záměrně vyhýbat specifickým situacím. Může to být například strach z telefonování, z pohovorů, z jakéhokoli veřejného vystupování, z kontaktu s cizími lidmi na ulici, z úřadů, ze začínání konverzace, z nového kolektivu apod. Tenhle strach je většinou naprosto neopodstatněný, také si to člověk jako já moc dobře uvědomuje, ale ono vědomí iracionality neznamená, že tento strach jednoduše zmizí. 

 

V čem spočívá sociální fobie

Problémem sociální fobie může být i to, že není na první pohled až tak rozeznatelná. Různé typy úzkostných poruch vyvolané sociální interakcí mohou mít i extrovertní a celkem komunikativní lidé kolem vás. Ovšem jako u většiny psychických záležitostí vidíme zkrátka jen to, co je na povrchu, nikoli to, co člověk skutečně prožívá. Sociální fobie má několik charakteristických znaků:

• Při komunikaci s lidmi se bojíte, že je nějak negativně zasáhnete – naštvou se, urazí, začnou si myslet něco zlého nebo na ně uděláte špatný první dojem.
• Bojíte se, že se ztrapníte nebo zesměšníte, zničíte si reputaci, ostatní si o vás začnou myslet kdovíco nebo o vás začnou klevetit za zády. Budou si myslet, že jste nudní, divní, nezajímaví...
• Děsíte se small talku a vlastně všeho, co řeknete a jak to bude interpretováno.
  
• Hovory s cizími lidmi jsou vám nepříjemné, zhorší se při nich vaše komunikační schopnosti, začnete se zadrhávat, těžko rozvíjíte myšlenky, koktáte, nebo se objeví i jiné fyzické příznaky (pocení, třes, zrychlený tep, zrudnutí).
• Telefonní hovory vám způsobují nervozitu, zvláště volá-li vám cizí číslo. Říkáte si, že pokud je to něco důležitého, určitě zavolá znovu. A vlastně o tom neustále přemýšlíte a zažíváte nepříjemný pocit.
• Prezentace před mnoha lidmi je něco, co byste nejraději úplně zrušili.
• Pochybujete o svých sociálních dovednostech, což jde ruku v ruce s nižší sebedůvěrou.

 

Někteří tohle všechno zaměňují s klasickou trémou nebo studem, to jsou ovšem pocity, které jsou většinou krátkodobé a nemají větší vliv na kvalitu vašeho života. Pokud máte sociální fobii, pravděpodobně je to dlouhodobá záležitost, která vás vyloženě otravuje, a vy mnohdy netušíte, jak si s ní poradit. Nelze tak říct, že byste kvůli takové diagnóze zažili něco vyloženě traumatizujícího, ale jsou to drobné a táhnoucí se pocity během celého dne. Snažíte se izolovat. Někdy je proto dobré zamyslet se nad návštěvou psychologa, se kterým můžeme začít pracovat na tom, jak vlastně vnímáme sami sebe.

 

Úzkost, která ničí sebevědomí

Zaprvé mě ničí už samotné vědomí, že mám z něčeho strach. Člověk vnímá sociální fobii jako slabost a připadat si slabý a méněcenný vede k dlouhodobé nespokojenosti. Za svůj život jsem se ale už naučil, že nemá smysl tvářit se, že jsem nebojácný, a všechno držet někde pod pokličkou. Taková je skutečnost, k níž je třeba se nějak postavit, protože sama neuteče. Vím také o mnoha lidech, kteří zažívají to samé, takže vím, že nejsem speciální případ, co by měl být zavřený v blázinci. Je nás docela hodně.

• Jsme ti, kteří neustále analyzují svoje výroky a hodnotí na nich klady a zápory.
  
• Neustále bilancujeme, příliš přemýšlíme. 
• Nechceme dávat svoje úzkosti najevo, protože si dokážeme představit soudy ostatních, kteří nás považují za slabší jedince. 
• Proto se vyhýbáme situacím, při nichž bychom byli příliš středem pozornosti, a naše sebevědomí tím hapruje. 
• Když máme promluvit, všechno si nesčetněkrát přehráváme v hlavě.  
• Máte pocit, že když se uvolníte a necháte věci plynout, uděláte něco trapného.
  
• Něco jiného to může být před lidmi a kamarády, které důvěrně známe, i vůči nim se ale občas vynoří pochybnosti – ne proto, že bychom jim nevěřili, ale protože nevěříme sami sobě.
• Ukazujeme druhým jen ty části naší osobnosti, u nichž předpokládáme, že budou přijaty.
• Přehráváte si minulé sociální události a viníte se za každou malou "chybu", kterou jste udělali, nebo slova, která jste někomu řekli.
  

Osobně tenhle problém vnímám nejvíce v pracovních záležitostech, kdy jsem něco odmítal nebo se vyhýbal určité práci kvůli strachu ze schůzek, telefonování, meetingů, teambuildingů, videokonferencí, skupinových prezentací, komunikace s kolegy, nadřízenými i podřízenými, přestože vím, že bych pro danou práci byl vědomostně kompetentní. Říkal jsem si, kolik takových životopisů asi bylo smeteno ze stolu kvůli tomu, že uchazeč neumí dobře snášet pohovory.

 

Pamatuji na chvíle, kdy jsem před pohovory jen chodil kolem budovy a přemýšlel, jestli to nakonec nezrušit, nebo na chvíle, kdy je třeba se vymluvit z večírku, kde nikoho moc důvěrně neznám, protože mi z toho bušilo srdce a působilo to úzkosti. A celkově se snažím oddělit práci a soukromí, protože se někdy obávám, že mé soukromé záležitosti ovlivní pohled na mě jako na člověka, schopného dobře práci vykonávat, pracovat v týmu a kolektivu.

 

Jak se vyrovnat se sociální fobií

Ať už zažíváte něco podobného v menší či větší míře, mohu vám říct pár tipů, které pomáhají mně. Moje terapeutka mi k tomuhle tématu kdysi řekla, že tyhle strachy jsou neopodstatněné – což jsem věděl, neboť tak funguje většina strachů – a že je dobré si jejich nesmyslnost neustále připomínat. Mně někdy pomáhá věta, že bych se neměl tolik starat o to, co si o nás myslí ostatní, protože mají plnou hlavu toho, co si o nich myslíme my. 

 

 

Jelikož si lidé se sociální fobií představují ty nejhorší katastrofické scénáře, co by se mohlo stát, když v sociální situce selžou (vyhodí vás z práce, přestanou se s vámi bavit, ostrakizují vás...), je někdy paradoxně výhodné zahnat to do extrémů, kdy zjistíte, že po sociální situaci zkrátka nezemřete, nepřijedou jezdci apokalypsy ani nenastane jaderný konflikt. Když se takové situaci následně vystavíte – a vím, jak je to těžké, ale opravdu nutné, neboť útěkem posilujete svou domnělou slabost – zjistíte, že ty nejhorší scénáře zpravidla opravdu nenastanou. A kdybyste se dostali do jakkoli nepříjemné situace, tak prostě zase odezní a život půjde dál.

 

Kromě toho je skvělým řešením ze všeho se vypsat (viz tenhle článek). Není náhoda, že většina spisovatelů jsou povětšinou introverti, kteří zároveň trpí nějakou sociální úzkostí. Už z principu profese jde o to, že se před ostatními schováváme za písmenka. Je dobré svoje zkušenosti sdílet, obzvlášť s lidmi, co to mají podobně.

 

Překonávání strachu obecně je složité, ale všechno dobré začíná ve chvíli, kdy se k tomu konečně odhodláme. Víme, že zůstat v izolaci není cesta. Jakmile zjistíme, že nic vlastně není tak horké, jak se nám možná zdálo, pochopíme, že jsme mnohem silnější, než si myslíme. Možná mi tak některé věci trvají déle, možná se zbytečně stresuju z každé kraviny, nakonec ale nezáleží na tom, jakým způsobem něco zvládnete, ale že to prostě zvládnete.

 

Věřím, že když záměrně zakusíme situace, kterých se bojíme, staneme se vůči nim odolnějšími. Ostatní věci se pak vůči tomu, co jsme už kdysi prožili ze zkušeností, začnou zdát malichernější. Je to taková terapie kontrastem ve stylu "na světě jsou i horší věci, zažil jsem i horší situace". Určitě je tedy dobré přemýšlet nad tím, co všechno se nám podařilo a co všechno jsme už zvládli, místo abychom se zaměřovali na zveličenou obludnost našich překážek.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.